Heslo

Kronika světa

Pouť Merenwen

Je neuvěřitelné, jak si některé momenty vybavuji až s neuvěřitelnou jasností, zatímco zbytek je schován v mlze zapomnění. Někdy si přeji, abych si pamatovala více, ale většinou, zvláště když mne ve spánku stíhají temné noční můry, jsem ráda za tu hořko-sladkou nevědomost.

Pamatuji si na první okamžiky Pohromy. Zrovna jsem se chystala vstoupit do majáku připravená k boji, posílená modlitbami a klidná jako málokdy. Najednou se ale svět převrátil naruby, země se rozvlnila, prudce zvedla do výše a plnou silou mne udeřila do hlavy. Na malý okamžik jsem vůbec nic necítila, jen překvapení a divné ticho, jak mi vysadily všechny smysly. Ležela jsem na zádech, strnule hleděla do nebe, svět kolem, jako by se zastavil. A pak mne zaplavila šílená bolest.

Ostrá, pulzující bolest mi vystřelovala zevnitř hlavy a trhala můj mozek na kusy. Převalila jsem se na bok snažíc se bránit rukama, přitiskla si dlaně na spánky, ale ani trochu to nepomáhalo. Pak mi něco sevřelo mé vnitřnosti a pokusilo se je prorvat ústy ven. Kašlala jsem a zvracela zároveň. Zkusila jsem se zvednout, klekla jsem si na čtyři, ale hlava mne tak moc bolela, že jsem nebyla schopná ji zvednout od podlahy. Svalila jsem se na druhý bok a po několika minutách utrpení omdlela.

Moc si nepamatuji, co bylo dál. Když jsem se probrala, špinavá od krve a všeho, co bylo kolem mne, chtěla jsem si pomoci modlitbou, ale bylo to dokonce ještě horší. Místo léčivých účinků mne zaplavila další vlna bolesti a já se začala dávit. Znovu jsem měla potřebu zvracet, ale už nebylo co. Nakonec jsem byla schopná se zvednout, ale ušla jsem jen pár kroků, než jsem opět padla vysílením. Asi jsem znovu omdlela, možná, ale to si nepamatuji.

Další jasnou vzpomínku mám až na moment, kdy jsem poprvé od začátku Pohromy jedla. Nevím, jak dlouho to bylo – možná den plný bolesti a probdělá noc v horečkách. Byla to chuť syrového masa, která mi utkvěla v mysli. Přede mnou ležela mrtvá laň, ještě sebou občas škubla, ale mně to nevadilo. Nožem jsem odkrojila kus masa i s kůží a zakousla se do něj. Bylo to příšerné a skončilo to jediným možným způsobem. Ale já cítila takový hlad, že jsem pokračovala dál, zkoušela jíst maso a pít krev, až ve mně na konec něco zůstalo a já si lehla na záda, šíleně šťastná.

Vždy jsem si myslela, že dojít od majáku do Eldamaru je otázkou chvilky. Tehdy jsem to šla tři dny. V okamžicích, kdy jsem myslela jasně, jsem mířila k městu, které na mne z dálky hledělo, ale v příští chvíli jsem zjistila, že jsem úplně jinde a nevím, co tam dělám. Všude kolem ležela mrtvá, nebo umírající zvířata. Několikrát jsem i viděla, jak na sebe útočí tvorové stejného druhu jako predátoři na svoji kořist. Viděla jsem zemřít vlka rozdrásaného kly divokých prasat. A všude mne doprovázela ostrá bolest hlavy a nevolnost.

Až s úsvitem čtvrtého dne jsem dorazila k budově cechu hraničářů. Hledala jsem tam pomoc, marně. Spousta krve na zemi mi neodbytně sdělovala nevyslovitelné. Kde je Silwin, má sestra? To zděšení mne na chvíli zbavilo příčetnosti, přistihla jsem se, jak mlátím s nábytkem. Musím se uklidnit, musím… Jsem silná, jsem kněžka Corellonova! Když ne já, tak kdo jiný by se měl pokusit pomoci ostatním? Vydala jsem se ven. A pak jsem spatřila prvního živého elfa.

To je moje poslední jasná vzpomínka na tu dobu. Klečel nad něčím tělem a vypadalo to, jako by se mu snažil pomoci. Cosi ve mne, snad pud sebezáchovy, mi říkalo, abych se držela dál, ale byla jsem příliš zoufalá, naivní a sama! Až když jsem přišla blíže, pochopila jsem, ale bylo už pozdě. Jeho ruce pevně svíraly krk toho bezvládného těla, i když v něm už nezbýval žádný život. Ohlédl se na mne a v jeho očích nebylo nic, než čiré šílenství. A jeho pohled padl na mne, jako rozsudek smrti.

Nikdy jsem nezabila elfa. Nemohla bych přece! Otočila jsem se a dala se na útěk, ale uběhla jsem sotva pět kroků. Cosi narazilo ze zadu do mé hlavy a tupá bolest mi podeťala nohy. Uvědomuji si, že jsem na chvíli ztratila vědomí, a když jsem se probrala, ležela jsem na zádech a on stál nade mnou. Zvláštní, jak jsme se Silwin často žertovaly, že muži naprosto změní své chování, když vidí mladou elfku. Asi mi to zachránilo život, protože i šílený elf své úmysly změnil – ale to, co mělo následovat, se mi nelíbilo stejnou měrou.

Klekl mi pravým kolenem na žaludek a vytlačil tak to, co zbylo z mých vnitřností, do hrudníku. Zalapala jsem po dechu a zkusila se vyprostit, ale mé ruce byly jak fáborky, necítila jsem v nich žádnou sílu, zaťaté pěsti se od něj odrážely jako hrách házený na stěnu. Vytáhl nůž a nešetrně rozřízl mou koženou tuniku. Očividně se kochal tím pohledem a mně bylo na zvracení. Ječela jsem. Chytl mne pod krkem a tak jsem přestala. Zavřela jsem oči, když nožem pokračoval dolů, nechtěla jsem u toho být. Pak mne napadla jediná modlitba, která mi mohla pomoci.

„Corellone, tvá přítomnost jak maják k sobě mne přitahuje! Vezmi mne k sobě, Corellone!“

Zablesklo se.

Bolest náhle ustoupila, necítila jsem nic. Kolem bylo ticho, chvíli jsem myslela, že jsem umřela, konečně. Pak jsem zaslechla štěbetání ptáků a šum moře.

Otevřela jsem oči.

Ležela jsem na trávě sotva pár koňských délek od vody. To místo bylo nádherné – živé ploty, bublající potůček a o kus dál dozrávající vinice. Přišlo mi podivně známé a stejně jsem netušila, kde jsem. Ještě chvíli jsem si myslela, že v ráji, ale pak jsem zahlédla v dáli za vinicí a lesem hradby a nad nimi kouř z požáru. Více požárů, jako by hořelo celé město. A já v ten okamžik už věděla, co je to za město.

Svlékla jsem zničené brnění a z batohu vytáhla kněžské roucho. Znovu oblečená a se zpět nabytou důstojností jsem vyrazila k hradbám. Kde je oheň, tam je neštěstí. A kde je neštěstí, tam je zapotřebí léčivých rukou kněžky. Jen kdybych při Corellonovi věděla, proč zrovna Ishar.