Kronika světa
Raynorův útěk
Ticho lesa přerušily blížící se těžké kroky. Přerývaný dech unaveného člověka, praskot suchých větví a protest stromů, jak se jimi prodíral. A pak se objevila i postava v zakrváceném triku a krátkých kalhotech. Raynor běžel, jak mu jen jeho rychle ubývající síly stačily. Každou chvíli se ohlížel, jestli jej někdo nepronásleduje. Občas ho přitom do rukou šlehla větev stromu, kolem něhož probíhal, ale tuhle bolest on vůbec nevnímal. Dopředu jej hnal strach z toho, před nímž utíkal.
Doběhl k polorozpadlé zdi, která se před ním najednou vynořila z lesa, ale on nezpomalil. Věděl, že ještě nemá vyhráno, ještě musí dál, až do Isharu. Oběhl malý hřbitov a ocitl se na mýtině s křižovatkou. Tady zastavil, aby popadl dech. Už jen kousek do Vilhelmovic, přes most a po cestě rovnou k branám! Vzápětí mu ale zmrzl úsměv na rtech. Dohnal jej.
Všude kolem něho začaly ze země vylézat polorozpadlé kostry a kostlivci.
Jedna z Mrtvol, která k němu byla nejblíže, se líně protáhla a pak se rozhlédla. To, co měla místo obličeje, na Raynora upřelo zrak. A on tam stál, bez hnutí a bez mrknutí oka, několik dlouhých vteřin. Pak se na cestě z Vilhelmovic objevil náhodný hrdina a Šílená mrtvola otočila hlavu k němu. Kouzlo bylo zlomeno. S nelidským řevem se vrhla na poutníka a Raynor se dal na útěk. Jen rychle do města, do bezpečí!
Cestou si začal uvědomovat, co se stalo. Čím blíže byl městu, potkával více a více lidí a začal chápat, co způsobil svým útěkem. On ho dovedl až sem! Ukázal mu cestu! A za jeho zády začali umírat první bojovníci…
29. Novu 268. roku