Heslo

Kronika světa

Obléhání Isharu kultisty, část první.

12. Luny roku 269

Obléhání očima mladé elfky...

Bylo pět hodin v noci, když se Maya Eledhwen začala zajímat, jak se město připravuje na útok. Směšný byl pocit v okamžiku, kdy poznala že se o to nikdo nezajímá. Řemeslníci dál pospíchali za svými zakázkami, lidé a hobiti spokojeně spali. Málokdo registroval zmizení vojáků, to odešli chránit hrad.

   Chvíli zaváhala, ale nakonec, pozorujíce hvězdy, se rozhodla. Shromáždila několik elfů a nechala jim chvíli na přípravu. Mezitím se snažila trpaslíkovi Istarovi vysvětlit, ať shromáždí vše, co unese zbraň. On ale začal pouze blábolit, že je jen kovář a že za bránu nezodpovídá a proto ho nikdo neposlechne. Chvíli poslouchala zmatené blábolení Istara a muže vedle, pak raději sebrala ostatní a vyrazila.

  Snad to ten trpaslík aspoň někomu vyřídí, probíhalo jí hlavou, zatímco se blížili k prahu bolesti. Dál už to nešlo. „Počkáme tu. Maegline, až se příblíží, okamžitě poběžíš do města. My je zkusíme zdržet.“

  Čas plynul a nervozita rostla každým okamžikem. Všichni se již spolu vzájemně rozloučili. Pak se ozval dusot, cinkání kovu a objevil se zástup lidí, hobitů a dalších. Maeglin se otočil a přesně podle domluvy se rozběhl do města. Ostatní sevřeli své luky a stiskli rty.

  Útočníci se zastavili u elfů a jejich vůdce je pohrdavě měřil. Maya s ním začala vést rozhovor. Prosila o smilování, ne aby ho dostali, ale aby získali čas pro Maeglina. Nechala toho arogantního muže chvástat o úspěších Linse, o jeho moci a dalším. Nakonec, po notné ukázce výřečnosti, ten hobit křikl, ať přijmou jejich boha a pracují pro ně. Na přímou výzvu k otročení už bylo nutno odpovědět přímo. Chvíli odpověď protáhla. Pak jménem Corellona vyzvala Avelliona i Elindiela aby stříleli. Nepřátelé se vrhli vpřed a tři elfové začali couvat k Isharu.

  Když dorazili k bráně, už zde čekalo několik ozbrojených lidí a trpaslíků s orky. Nastal krátký boj, lépe řečeno, jatka. První skupinky kultistů padly k zemi, ale poté začalo čím dál více obránců umírat. Maya byla v boji oddělena od brány, společně s jedním Morandirovým knězem a mužem jménem Galahad. Nakonec se probojovali dovnitř. To už těžká mříž brány zapadla a obránci se zmateně houfali uvnitř.

„Musíme se vzdát!“ kvílel Olavi. „Čas odejít ven a složit zbraň.“ křikl další. „Ne, budeme bojovat!“ křičel kdosi. Shluk lidí, trpaslíků a dalších vytvářel neuvěřitelný chaos. „Nastupte si!“ křikl někdo z davu. Všichni se začali různě formovat do řady kolem Mayi, jež pozorovala Galahada. Její citlivé uši zachytávaly spoustu hlasů, výkřiků, a způsobovaly ji bolest hlavy, když se snažila zachytit slova Galahada. Zadívala se s očekáváním na Galahada, čekala něco ve smyslu „Braňte hradby…“ ale on najednou prohlásil: „Zvolte někoho, kdo půjde vyjednávat!“

 Šokovaně ho sledovala. Dav se začal hádat mezi sebou. „Tak já na vás seru! Jdu já!“ zařval Galahad, nechal si otevřít bránu a vyšel ven. Předtím ještě určil Horiana a nějakého orka velením.

„Střelci na hradby!“ zazněl povel a střelci se rozběhli nahoru. Zbytek stál. Nezbývalo, než čekat. „Pal!“ zařval někdo nahoře. Pak se někdo naklonil nad bránu a křikl: „Zabíjejí vůdce!“

  Nastal zmatek a chaos. „Musíme bránit hradby!“ křikla Maya Horionovi do ucha v tom chaosu a hluku, protože si vzpomněla na žebříky útočníků, co viděla chvíli předtím,. Musela to ještě jednou zopakovat, než to křikl i on. „Jdeme!“ ozvalo se a dav obránců se vydal na hradby. Vyběhli nahoru a rozběhli se bránit věž. Hned tam se střetli s kultisty. Rozzuřený nápor obránců je smetl dolů a věž byla znovu obsazena. Téměř hodinu odráželi pokusy o překonání hradeb.

 „Pojď sem ty, elfí děvko!“ křikl jeden z kultistů co visel na žebříku a praštil po Mayi palcátem. Vykryla úder štítem a pomocí prosby ke Corellonovi vrátila Horianovi, který blokoval žebřík, trochu energie. Pak opět vykryla úder protivníka a bodla ho do břicha. Muž zasténal a spadl dolů. Ale to už tu byl druhý. Najednou Horian vedle vykřikl bolestí a svalil se na zem. Kultisté okamžitě seskočili dolů a pokusili se vytlačit ostatní. „To ne!“ křikla Maya v duchu a stoupla si odhodlaně před ně. Vykryla štítem úder zleva, ale pak ji jedna ženská bodla do boku. Nůž neprošel brněním, ale náraz donutil elfku zavrávorat. Druhý okamžitě využil šance a trefil ji palcátem do hlavy.   

 Zavrávorala a padla na kolena. Kolem probíhali kultisté, jeden za druhým. Křik mágů, kněžích a válečníků za jejími zády se začal ozývat nějak z dálky. Svět se pomalu rozmazával a ona klesla na zem. Její pohled ještě stihl zachytit mága, zoufale se bránicího pěstmi proti noži, válečníka obklopeného ze všech stran. Už nebojovali o pitomou věž, ale o život.

  Svět se pro elfku pomalu nořil do tmy, ačkoliv již svítalo…

„Ah. Má malá selli.“ ozval se důvěrně známý hlas. Zvedla hlavu a rozhlédla se. Oblíbený palouk v lese, známý pařez, a na něm její bratr.

„Ty žiješ?!“ vydechla překvapením. Bratr jí neodpověděl, jen se k ní sklonil a pohladil ji po vlasech. „Opouštíš své přátele a ostatní?“ otázal se divným tónem.

„Co? Lau…“ řekla tiše. Bratr se zasmušil a pak zamračil. „Myslíš, že takhle utečeš? Když je všechny opustíš a necháš samotné?“

„Neutíkám!“ řekla nahlas a zamračila se. „Myslíš, že takhle utečeš? Když je všechny opustíš a necháš samotné?“ zopakoval.

„Já neutíkáááám!“ křikla...pak se bratr začal smát, okolí zvolna mizelo v mlze, zpěv ptáčků byl nahrazen podivnými zvuky. Až moc dobře známými.

Jeden z kultismů překročil umírající elfku, ale ona náhle silou vůle vstala a bodla ho do zad. „Arrrrrgh!“ zařvala a silou vůle se vrhla na ženu dotírající na jednoho z čarodějů. Dalšího sekla do krku, pak ji někdo udeřil palcátem do zad. S výkřikem se sesunula k zemi, otupující bolest ji zaplavila tělo. Kdosi jí přiložil ruce na záda a začal se tiše modlit k Morandirovi. Bolest ustoupila a zranění bylo zahojeno. Trpaslík ji pomohl vstát. Rozhlédla se. Obránci, zahnaní do kouta vydali ze sebe úplně vše co mohli. Zoufalství a beznaděj zvýšilo jejich neústupnost a odhodlání vzít sebou co nejvíce nepřátel, nakonec díky tomu zvítězili. „Věž je naše!“ zajásala v duchu a pocítila úlevu.

  „Žhvvvvvvvvííííímmmmm….“ protnul vzduch nepříjemný zvuk. Maya se otočila a spatřila obrovskou kouli ohně letící k nim.

„Dolů!“ křikla, skočila do nižšího patra. Ostatní se namáčkli na ochoz věže v předu a vzadu. Zatímco mladá elfka dopadla na podlahu u žebříku, věž se otřásla pod přímým zásahem. Vyběhla nahoru a spatřila polovinu obránců mrtvých nebo raněných. Pustila se do ošetřování. „Už jdou!“ křikl jeden z trpaslíků. „K žebříkům!“ ozval se někdo a všichni se přikrčili u žebříků, kde začali odrážet útočníky.

. „Dole se bojuje!“ dobíhá posel udýchaně. Všichni běží dolů. Za severní bránou, pod fontánou, nastávají jatka. Skupina kultistů prošla přes jižní bránu! Obránci se pouštějí do boje, jsou ale rozprášeni.

Zaběhla za roh a za ním se Horian potýká s nepřítelem. Zastavila několik obránců, kteří v panice běhali kolem, a pomohli mu.

„Musíme se přeskupit.“ prohlásila a Horion přikývl. Společnými silami zastavili každého, kdo běžel kolem. Ze čtyř se jejich skupina rozrostla ne nejméně dvanáct. „Jsou ve skladu!“ řve jeden obránce a dobíhá k nim.

„Vpřed!“ zařval Horion v odpověď a celá skupina se rozběhla. Proběhli pod bránou a pustili se do kultistů. Útok byl tak rázný, že nepřítel neměl šanci. Než se Maya vzpamatovala, byli všichni mrtví. „Zpět na hradby!“

„Musíme se zbavit žebříků!“ řval Horian a začal se ho pokoušet odstrčit. Ostatní přispěchali na pomoc, ale žebřík visel na skobě dobře. Jeden žebřík se skácel. Všimla si postav dole, které ho rozsekaly, aby byly ihned zabity. „Jdu je dát dolů, někdo se mnou!“ oznámila Maya a spěchala po hradbě k bráně. Za ní běžel Teclis a…Avellion nebo Elindiel? Jeden z nich jistě, ale ne vše se dalo zaregistrovat.

  Doběhla k Leonardovi u páky. „Jdeme dát dolů žebříky, otevřít!“ On jen kývl a zvedl mříž.

 Všichni tři elfové vyběhli ven. Z kultistů nebyl u hradeb nikdo. Tím lépe. Doběhla k prvnímu, hodila štít na záda, chytla meč obouruč a začala přesekávat dřevo. Ostatní se připojili a podařilo se jim přeseknout žebřík tak, že praskl, zbytek narazil do zdi a náraz vyhodil úchyt z ochozu. Trosky jim padaly na hlavu, ale elfové se už řítili k poslednímu. Ten hlídalo několik čarodějů. Okamžitě napadli ostatní dva elfy, ale Maya zamířila k žebříku. „My můžeme umřít, ale žebříky musí jít dolů, aby to nebylo zbytečné.“ blesklo ji hlavou.

Sama ho ale nemohla stihnout zničit. Přesto se o to pokoušela.

„Chyťte tu děvku! Sakra, dělejte!“ ozval se výkřik. Ohlédnutí. A dvě desítky kultistů s rozzuřeným výrazem běží k ní.

Vyskočila, levou rukou se chytila příčky a začala šplhat nahoru. Pak se zastavila, přesekla příčku pod sebou. Popolezla, a udělala totéž. Byla skoro v polovině a žebřík se začal kymácet. Kultisté začali lézt nahoru. Využívali rozseknutých příček k lezení.Už byla skoro nahoře. Dva metry. Jeden. A pak ji jeden chytil za kotník. A trhl. Neudržela se, začala padat po žebříku dolů. Avšak zachytila se jednou rukou, nohou se zapřela o rozbitou příčku. Pak dostala ránu do kolena. Zelené oči bolestí téměř vylezly z důlků. „Áááááááááááááááá!“ rozlehl se výkřik. Zoufale svírajíc meč mu několikrát sekla do obličeje. Pak meč vypadl z ruky.   

 Smích toho pod ní působil jako dotek ledu. Vylezl až k ní. „Sbohem!“ zařval na ni a udeřil Mayu do prstů. Pustila se, ale v tom okamžiku se žebřík rozpadl pod váhou. Najednou zmizela opěra pro její tělo. Chvíli měla pocit, že visí ve vzduchu, ale pak se propadla. Narazila do zdi věže a padala kolem ní. Poslední, co pocítila, byla něčí ruka co sevřela její kotník. Zhoupla se a narazila hlavou do zdi. Pak nastalo černo.

Elf a trpaslík se vzájemně moc nemusejí. Vzájemná nedůvěra a odtažitost kladou překážky. Ale vždy, když elfí lid potřeboval pomoc, byl tu trpaslík, co zasáhl.

   Otevřela oči a první co spatřila, byl hustý plnovous. Morandirův kněz nad ní mával zběsile rukami při gestikulaci během modlení, a ona jen cítila úlevu.

Pokusila se vstát. Povedlo se. Trpaslík se otočil a začal se věnovat ostatním. Žebříky jsou dole! Pro dnešek to znamená konec obléhání. Oddechla si a opřela se o zeď věže.

.   Opustila hradby a zamířila přímo do stanu. Čas na spánek. Únava ji donutila vynechat koupel.

Jeden za druhým opouštějí obránci opevnění. Pata hradby a věže je pokryta do jednoho metru těly. Začalo drobně mrholit a voda stéká po kameních. Krev se vsakuje do kamenů, barví stroužky vody do ruda a stéká po spárech mezi kameny…a noc opět skryla bojiště. Jako milosrdný závoj šera.