Ultima Online: Manawydan - Role Playing shard

Manawydan.cz používá na svých webových stránkách cookies. Chcete-li získat informace o používání a nastavení cookies, prosím přečtěte si naše Prohlášení o ochraně soukromí. Nedostatečným nastavením blokování cookies dáváte souhlas k jejich využívání.

Ultima Online - československý shard Manawydan

  1. Role play
  2. Svět fantasy
  3. Vlastní klient
  4. Komplexní herní systém
  5. Česká lokalizace
  6. Neustálý vývoj

Role play

Možnost volné interakce s okolním světem za postavu, kterou si vytvoříte podle svých představ. Svět plný čar a mystiky, kde kromě lidí narazíte i na elfy a hobity, trpaslíky a gnómy, orky a drowy. Herní systém úrovní a zkušeností, které lze získat i jinak, než jen tupým mlácením a vybíjením. Různá povolání s rozmanitou škálou dovedností a perků, ve kterých se mohou zdokonalovat: válečník, hraničář, mág, kněz, alchymista, zloděj, řemeslník i bard. Unikátní herní
prostředí Ultimy Online jako stvořené pro snadnou interakci postav mezi sebou. Manawydan Shard vznikl proto, aby všechny tyto pojmy svedl dohromady a svým hráčům nabídl neopakovatelný zážitek ze hry.

Svět fantasy

Máme vlastní emulátor světa postavený na základech projektu RunUO. V něm tvoříme herní systém, který jinde nenaleznete, s vlastními pravidly, která podporují volnou hru a plnou samostatnost hráčů, bez závilosti na Game Masterech. Samozřejmostí je získávání zkušeností za hru v závislosti na známce, kterou hráč obdrží od ostatních postav a realizačního týmu, ale i za prováděnou činnost, jako je boj, výroba a prodej řemeslných výrobků, lovecké
licence a další. K postupnému vylepšování postav dochází růstem jejich síly, obratnosti a inteligence, ziskem úrovní a následnému učení dovedností a perků.

Vlastní klient

Pro samotnou hru používáme nového herního klienta, kterého jsme sami vyvinuli a dále jej zdokonalujeme, abychom dále rozšířili možnosti a zvýšili prožitek ze hry. První věc, která možná překvapí zkušené hráče z Ultimy Online, je rozdílná rychlost postav a jezdeckých tvorů. Dále pak mimojiné i možnost naprosté volnosti herního rozlišení, avatar postavy při zobrazení jejího popisu a v neposlední řadě i bohatý systém maker pro usnadnění hry.

Komplexní herní systém

Současné MMORPG hry se kromě dokonalé 3D grafiky pyšní značně zjednodušenými herními principy, aby zábavu zpřístupnily masám. Většina UO shardů ve snaze konkurovat jejich existenci a s vědomím, že nikdy nebudou schopni dosáhnout stejného grafického zážitku, alespoň nabízí prakticky stejná pravidla. Nikoliv však my. Nemáme jednoduché systémy dovedností, které by postavu vystřelily raketově vzhůru k nejvyšší úrovni. Manawydan je shard pro náročné, kteří se na
tuctových MMORPG serverech nudí. Hra zde často vyžaduje pátrání po informacích a postupné zdokonalování nejen postavy, ale i samotného hráče. K tomu slouží naše Wikipedie, na jejímž rozšiřování se může podílet celá hráčská komunita. Důraz je kladen také na týmovou hru, skupiny jsou zde zvýhodněny např. ziskem více zkušeností při boji.

Manawydan Dokuwiki

Česká lokalizace

Nejsme největší ani nejstarší shard na české scéně, ale jsme první český shard, kde slovo český neznamená jen zemi původu. Ve hře nenarazíte na anglicky pojmenované druhy živočichů a monster, ani předměty, jejichž název vám nic neřekne. Jelen není deer, krátký meč je meč, heřmánek nemusíte hledat ve slovníku a když v lese narazíte na vlky místo wolfů, nebudete se je snažit podrbat za ušima.

Neustálý vývoj

Nic nemůže být úplně perfektní a my to víme. Proto vám nebudeme tvrdit, jak jsme dokonalí, jak všechno funguje k úplné spokojenosti týmu i hráčů. Proto jsme ve vývoji neustrnuli a každý týden přicházíme s novinkami a drobnostmi, které potěší. Neustále se snažíme vylepšovat a pořád hledáme - chytré a zvědavé hráče i členy realizačního týmu.
Na dalším vývoji našeho shardu a všech jeho součástí se totiž může podílet každý.

Manawydan Mantis Bug Tracker Manawydan MyBB Forum

Protože tak bude mít naše snažení smysl a hráči se k nám budou neustále vracet.

Guner
 - 24.7.2017
                                                                                                                                                                   V.
                                                                                                                                                                        Konec prvního dějství

Noční, sychravou a chladnou Cypronou se plížili dva stíny . Dva znaveni jezdci se tiše sunuli směrem k místnímu hostinci . Ulicí se rozeznívalo jen tiché klepání kopyt a ťapání vlčích nohou . Jezdci se stočili do centra města, mlčky postupujíc tmou, jenž rozráželo jen slabé světlo městských luceren . Brzy přijeli k budově, která byla jejich cílem . Agiris líně sesedl ze svého vlka a jemně ho pohladil po srsti . "Zůstan a hlídej Laito." Jeho kolega už svého koně přivázal k nejbližšímu sloupu, po té mlčky zamířil do hostince . Agiris ho tiše následoval . "Atan, Merelyë Limpë, Hanta," a ukázal na vrchního dva prsty . Vrchní jen nechápavě zíral, což elfa rozladilo ještě víc, než již byl . "Donesete nám nahoru láhev vína, prosím," Zabručel na vrchního, ze zjevnou podrážděností v hlase . Oba elfové se znaveně dokolíbali k nejtemnějšímu stolku na patře, který sliboval soukromí, po kterém oba prahli . Agiris si odepnul pláštˇ a smutně si ho prohlédl, bylo v něm pár nových děr, jako ve všem co má na sobě . Sroloval ho do úhledného klubka a položil na vedlejší židli . Vrchní v mezičase přinesl láhev červeného vína a dva skleněné poháry .  Tiše seděli. Vstřebávali právě prožité a snažili se v těchto zážitcích najít nějaký smysl. Některé výjevy staré pár hodin utápěli ve víně. Po několika chvílích rozrazil ticho Agiris: "Ma na ta?" Nenacházel odpovědi a proto se obrátil na druhého elfa. Ten se však jen nejistě zatvářil, jelikož ani on žádné neměl. "Pořád doufám, že něco z toho byly vidiny," řekl po chvíli Att'häyim tiše a zkoumal dál prsten, se kterým si hrál mezi konečky svých prstů. "Mě to přišlo jako docela reálné vidiny," řekl Agiris nahmatavajíc si zatím nejčerstvější bouli na hlavě ."Dokonce bych řekl, že ta vidina rozdávala pěkné rány." Att'häyim jen tiše přikývl, nespouštějíc zrak ze svého nového pokladu . "Je hezké vidět, že i nemrtví se umí shluknout do bitevních řad a připravit past na své, zatím živé kolegy. A ta věc u brány, to bylo něco nečekaného."Zabručel tiše Agiris . "Možná si pro nás na příště připraví uvítací pohár vína, nebo jarní slavnosti, kdo ví?" Tiše zachraptěl a obrátil obsah poháru do svého hrdla ."Moc nechybělo a zůstal bych tam."Agiris se zamračil na prázdný pohár, snažíc si urovnat všechny myšlenky . 
"Kde jsi celou dobu byl ty Att'häyime, a co to máš za cetku?"  Att'häyim si ještě jednou protočil prsten mezi prsty a pak jej schoval v pěsti a pohlédl na Agirise. "Mou cestu na dohodnuté místo narušila jezdkyně," krátce utichl. "Talinnë na již dávno mrtvém koni," pokračoval tiše. "Vypadalo to, jakoby věděla, kde jsem. Nebo alespoň přibližně," obrazy, které se mu zrovna honily hlavou zalil znovu vínem. "Trvalo mi, než jsem se vymotal z jejích spárů, ale nakonec se to obešlo bez boje. Nemohl jsem však již pokračoval dál směrem k onu hnízdu a byl jsem nucen odklonit se hlouběji k někdejšímu táboru. Jak mlha houstla, začal jsem se ztrácet, i přesto, že dom...," zarazil se a následně se opravil: "tu zemi dobře znám. Už to nemohu ani nazvat domovem." Přimhouřil oči a znovu se napil. "A k tomu všemu ty hlasy," dodal. "Hlasy?" pozvedl obočí Agiris. Att'häyim znejistěl a následně pomalu kývl."Tancavë. Nejprvě hlas Talin...," zase se zarazil: "jezdkyně. A později mé sestry. Samozřejmě nešlo jenom o hlas a i ona zkřížila mou cestu stejně jako jezdkyně," umlkl, sklonil hlavu a zavřel oči s bolestnou grimasou. Snažil se vyhnat obrazy z hlavy, mrtvou tvář své sestry. Za okamžik oddechl a rozevřel pěst, čímž znovu odhalil prsten. "A tohle jsem našel při cestě k bráně. Elaeírë," řekl a natočil prsten rytinou k Agirisovi. Agiris se zamračil .
"Takže se mi to nezdálo," na chvíli se odmlčel a pak jen tiše dodal,"Talinnë je také na druhé straně."Smutně si prohlédl prsten, jenž ještě před chvíli vydával slabé záření."Nesvítil ještě před chvíli?" Zeptal se Att'häyima, který jen pokrčil ramena. 
"Možná se už vypotřeboval."V tů chvíli se do hospody přikradli dva stíny v lehké zbroji avšak z ostrou ocelí u pasu. Posadili se k vzdálenějším stolům a začali nenápadně pozorovat elfy. Agiris si nově příchozích nevšímal, pozorně si prohlížel Att'häyimův prsten a jejich rytiny, které bezesporu označovali rodové jméno Elaeírë.
"Myslíš že je zakletý, že je to další past?"
"Měl jsem ho na ruce a ještě žiju." 
"Ale nějakou magii skrývá?" Att'häyim jen pokrčil ramena . 
"Možná je to část skládačky, která nám zatím uniká." 
"Možná to není nic, jen náhodný nález." 
"Nezdá se mi to. Bylo to na příliš viditelném místě. Bylo to zvláštní, i ten hlas, všechno. Myslím, že potřebujeme někoho, kdo se vyzná. Jinak nikdy nepřijdeme na to co ten prsten doopravdy znamená." 
"Calwen?" 
"Tancavë." 
"Pokud žije, vím kde jí najdeme." Při zmínění jména dávno zapomenuté čarodějky, se oba stíny nenápadně přiblížili, hltajíc každé slovo obou elfů. 
"Pokud žije..." Dodal Att´häyim váhavě.
"A pokud né ?" 
"Možná Soren" 
"Sorenovy moc nevěřím, je to strašný tajnůstkář a podivín. Ale nikdy nás přímo neprodal, to je taky pravda." Stíny se přiblížili ještě více. "Att'häyim si všiml, že se atmosféra v hospodě nepříjemně houstne . Stíny se přibližovaly, chtěli vědět víc, znát to co jest skryto v myslích elfů . Agiris se jen pousmál, "Zdá se, že jsme se nějákým způsobem ocitli na sedle divokého koně, jenž za noční bouře sprintuje nezmapovanou bažinou."   
Halli
 - 18.7.2017
IV
Mlha nezvykle zhoustla a spojila se s tmou. Dohromady tvořily neproniknutelnou clonu. Agiris se skrýval v houštinách nedaleko brány a vyčkával na Att'häyima. Po jeho boku oddechovala Laita. Cítil, že je znepokojená stejně jako on. Za závojem temnoty se cosi skrývalo. Věděli to, ale ani jeden z nich zatím nechtěl znát kdo nebo co. Att'häyim pořád nikde, trvalo mu to. 
V neproniknutelné tmě se cosi pohlo. Netvor, jehož život započal smrtí. Nikoliv smrtí jedince, ale smrtí mnoha. Vše však zůstávalo prozatím zrakům obou elfů a vlčího společníka utajeno.
Att'häyim se prodíral tmou. Blížil se k čekajícímu elfovi, ale stejně tak k neznámému netvorovi. Již nebyl příliš daleko od brány. Doufal, že na něj Agiris čeká. Doufal, že je pořád naživu.
Ve tmě se cosi zalesklo. Agiris i netvor to zahlédli. Krátký záblesk byl následován slabou září, která postupně zesilovala, dokud neodhalila postavu. Ve slabé září stanul Att'häyim. Agiris vykročil ze skrytu, aby ho varoval. Stejnětak ale vykročil i zahalený netvor. "Att'häyim, hauta! Ta ná neuma!" ozvalo se ze tmy, zatímco se proti němu vyřítila bělobná hora kostí. Celé monstrum nebyla pouhá obnažená kostra kdysi živého tvora. Jednalo se o shluk kostí věrně napodobující celé tělo jakéhosi obra s tím rozdílem, že na něm nezůstalo již téměř žádné maso. To bylo nahrazeno kostmi různých tvorů, převážně však mrtvých elfů. Materiálu k sestavení jeho těla leží po Eldarionu bezesporu požehnaně. Dlouhý pahýl, který měl místo ruky, se zahučením prořízl vzduch těsně nad jeho hlavou. Elf naštěstí stihl včas zareagovat a kotoulem se dostal za netvora. "Ed' i'ear ar' elenea!" žasl tiše Agiris při pohledu na hýbající se kosti, které se nyní tyčily ve slabé záři. Att'häyim se svého kolegu snaží spěšně najít očima. Marně, tma mu to nedovoluje. Světlo následuje elfa s mečem, jeho zdrojem byl prsten, který před chvílí nalezl. Kostěný netvor se napřáhl. Jeho obrovský pahýl se tyčil tak vysoko, že se ztrácel ve tmě. Att'häyim se chystá k dalšímu výpadu, ví, že se takovému útoku neubrání, když v tom ze tmy se zasvištěním přilétá šíp a zabořuje se hluboko do těla netvora. Jeho paže zůstává nehybně viset ve vzduchu. Netvor, zdá se, je krátce znehybněn šípem, který se mu zaklínil mezi obnaženými kostmi. Att'häyim nečeká a využívá situaci, kterou mu Agiris precizně naservíroval. Prudkým seknutím přerazil několik kostí v pase kostěje. Zároveň s tím však praská šíp, který obra znehybňoval. Netvor zběsile uděřil pahýlem do země tam, kde ještě před chvílí stál elf. Ze tmy se postupně rychle vynořují další šípy. Některé z nich netvor odráží jednou ze svých paží, další se mu boří hluboko do míst, která Agiris v omezené viditelnosti vyhodnotil jako slabiny. Malý zdroj světla, který nese Att'häyim, mu však poskytuje vše, co potřebuje k tomu, aby mohl kostěnou ohavnost bez přestání zásobovat notnou dávkou šípů. Jeho druh mezi úskoky a úhyby vyčkává vždy na správnou chvíli, kdy je jejich soupeř znehybněn nebo otřesen jedním ze střelcových zásahů. Útoky jsou vedeny tak, aby byla kostějova mobilita značně omezena, s tím však narůstá i jeho zuřivost a zběsilost jeho úderů. Další útok. Pahýl se tyčí široko do temnoty a rychle sviští zpět směrem ke svítícímu elfovi. Úhyb. Netvor se však přizpůsobuje a chystá se udeřit proti jeho úskoku nohou. Nemůže. S hlasitým vrčením se z temnoty vynořuje Laita a zahryzává se do oné končetiny znemožňujíc tak jakýkoliv pohyb. Další šíp. Tentokrát mířen přímo na hlavu. Prudký zásah obrem silně trhl. Šíp se zasekl v čele lebky nad jedním z očních důlků. Laita vytrhává několik kostí z nohy a opět rychle mizí ve tmě. Rozzuřené ohnání pahýlem následuje Laitu do temnoty, ta se však již nachází neznámo kde. Netvor tak pouze naprázdno útočí do tmy, čehož využívá Att'häyim a mečem mu zasazuje několik rychlých úderů, které jej připravují o poraněnou nohu. Když chce kostěj vést útok na elfa, je mu to odepřeno, neboť jeho pohyby jsou zastaveny další salvou šípů ze tmy. Laita se ve skoku opět vynořuje z temnoty a zakousává se do kostěnné paže, čímž s celým tělem ohavnosti trhne narušujíc tak jeho rovnováhu na jedné noze. Zároveň přilétá další šíp a sek mečem. Netvor padá k zemi a ozývá se hlasité zapraskání. Zvuk vydaný několika desítkami lámajících se kostí. Laita ještě škube s celou paží znehybněné hromady kostí. 
Z pláště temnoty se konečně vynořuje Agiris. V jedné ruce drží luk a v druhé si pohrává s krátkou čepelí. Rozhodně přistupuje k hlavě kostějě a zaráží mu ocel hluboko do temene. Dýku následně trhnutím uvolňuje a chvíli ji potěžkává v ruce sleduje mrtvý kolos pod nohama. "Vítej v mojí noční můře," tiše zabručel a schoval ocel zpět do koženého steheního pouzdra. Att'häyim mlčel, oddechoval a konečně si otřel čelo. S mečem v ruce ještě obešel hrob mnoha elfů, který zde zrovna vytvořili, aby se podíval do tváře ležícímu netvorovi. Neměli ani čas oddechnout, když zaslechli chrastění kostí. Zvuk se zlověstně šířil tmou. Nešlo o malou skupinku kostlivců nebo jednoho kostěje, jako ležel u jejich nohou. Ne. Tohle byl zvuk oddílu či dokonce oddílů. Ani jeden z nich nemusel nic řikat. Bez čekání se vrhli k bráně a zmizeli za řekou.
V temnotě, tam kde před chvílí stáli dva živí, se začalo cosi hýbat. Kosti se začaly kupit s nepříjemným zvukovým doprovodem a v černém hávu opět stanul kostěj. 
Guner
 - 18.7.2017
                                                                                                                                                                     III.
                                                                                                                                                                        Agiris

Naposled se ohlédl směrem, kterým se vydal Att´häyim, jako by snad přes hustou mlhu mohl naposled zahlédnout svého kolegu ve zbrani . Opět byl sám na území mrtvých, tedy skoro . Laita se stále držela za Agirisem jako tichý stín . Rozhlédl se po zemi, aby opět našel pro stopaře zřetelnou stopu po koni, jenž tudy musel projet v nedávné době . Mírně přejel rukou po důlku v hlíně a odstranil z ní trs trávy . Jezdec jel pomalým cvalem, kůń byl pravděpodobně podvyživený, stopa byla mělká . I přes mlhu bylo stopování opravdu snadné, jezdec se nesnažil nějak maskovat svůj postup . Agiris se pomalu přesouval směrem k Eldemaru, i když si tím nemohl být úplně jistý, mlha byla čím dál temnější a neprostupnější . Procházel kolem starých sutin, jenž mu připoměly jeho slavnou ránu lukem, díky které v lepších časech osvobodil Galeath z její proklaté formy . Stopa koně se začala stáčet přesně k těm starým zdem . Přiblížil se na hranu lesa, aby pohlédl na to prastaré místo . I přes mlhu šly vidět zdi staré budovy jenž se tyčily jako hrozivá ruka tonoucího v šedavé zeleni vysoké trávy . Elf ucítil příval nepřirozeného chladu a otřásl se . "Něco není v pořádku", pomyslel si . Zdálo se jako by ho snad začalo něco pozorovat . Pomalu se rozhlédl a pozorně si pohledem změřil každé podezřelé křoví . Laita se nenápadně krčila ve vysokých křovinách nedaleko svého pána, svůj zrak upírala směrem k sutinám před nima. Něco tam je, to už pochopil . Stáhl svůj luk ze zad a pomalým, tichým krokem se vydal vpřed přes louku . Asi uprostřed cesty mezi bezpečím lesa a zdí staré zříceniny zahlédl několik stínů . Nemrtví, nebylo o tom pochyb . Elfovy zacukalo v koutku úst . "Další tři nebožtíci, je čas na rozhřešení". Založil šíp do luku a chystal se k prvnímu přesnému výstřelu . Zahleděl se na svůj cíl, v temné mlze pouze obrys postavy, nehybně stojící ve své ošklivé staré elfí zbrojí,  čekající, sledující . Agiris se zarazil, chvíli trvalo než zjistil, že nemrtvé oči sledují právě jeho . Mlha se nenápadně zvedla a opět zhoustla . Stačilo to. Agiris viděl, že nemrtvých není jen pár, ale celý proklatý zástup a všichni upírají svůj zrak na místo na kterém zrovna stál . Zástup nemrtvých bratrů a sester, kteří touží přivítat Agirise ve svých temných řadách . Musel potlačit smích . Chtěl se rozběhnout vpřed a obdarovat své staré bratry vší ocelí, kterou u sebe má . Neudělal to, místo toho se rozhodl k rychlému ústupu . Otočil se, aby mohl přeběhnout zpět do lesa, ale nohy se mu podlomily, svět se s ním zatočil . Najednou ležel na zemi, v ústech cítil hlínu, hlava mu pulsovala obrovskou bolestí . Něco projelo kolem, jezdec . Snažil se rychle vstát, ale svět se točil stále příliš rychle . Jezdec se blížil, Agiris nasbíral dost sil, aby mohl udělat rychlý kotoul směrem pryč od zbraně útočníka . V ruce stále svíral svůj luk . Věděl, že má jen několik okamžiků, než jezdec otočí svého koně a pojede provést další nemilosrdný útok . Založil šíp a bez přemýšlení vystřelil . Možná to bylo štěstí, možná ovoce tvrdého výcviku, ale šíp zasáhl jezdce do ruky v němž svíral svůj děsivý dlouhý meč, který po té upustil na zem . Jezdec se zastavil pár kroků od klečícího elfa, hledíc mu zpříma do tváře . Děsivý pohled na hnijící maso, jenž pomalu odpadávalo z nemrtvého koně, nebylo nic proti pohledu na postavu sedící tomu stvoření na hřbetě . Mladá elfka si stále zachovala svou pěknou tvář, jenž měla za života . Barva její kůže však okamžitě prozradila pravdu o jejím současném zdravotním stavu, byla bledá a bez života . Oči měla černé jako dvě nejhlubší propasti na jejíchž dně číhala smrt . Věděl kdo to je, kdo to byl za života . Stáli tam proti sobě, hledíc si z očí do očí a ta chvíle se zdála být léty . Talinnë pomalu roztáhla ruce, jako by snad Agirise chtěla obejmout a děsivě zavřískala . Byl to signál, při kterém se celá legie nemrtvých dala do pohybu, hrozící svými rezavými meči na Agirise . I když se jeho srdce bouřilo a chtělo vše dokončit, neposlechl . Agiris se dal na zběsilý úprk lesem, lesem mrtvého Eldemaru, následován svým vlkem a armádou nemrtvých .
Halli
 - 18.7.2017
II
Att'häyim
Když ztratil Agirise s Laitou z dohledu, dělaly mu společnost jen jeho myšlenky. Agirisem nalezené stopy zajistily, že nebyly příliš uklidňující. Ve vzduchu se vznášelo cosi znepokojujícího. Att'häyim se pomalu, ale jistě přemisťoval mezi stromy k dohodnutému místu setkání. V Eldarionu bylo hrobové ticho, ale i na to už si zvykl.
Přikrčil se u jednoho z křoví, které mu poskytovalo perfektní úkryt. Začal kontrolovat okolí, když v tom v křovinách něco cvaklo. Uvědomil si, oč jde, ale nebyl dostatečně rychlý. O ruku se mu odřel ostrý bodák s háčky. Zasyčel a v rychlém úskoku vytasil meč. Kdyby se ostnatec neprozradil, měl bych teď po ruce, přemítal, co se právě stalo. Elf se dal na ústup, nemohl prozradit svou pozici přímým soubojem, alespoň ne v této situaci. Nemohl uvést svého kolegu v nebezpečí. Att'häyim zmizel v křovinách mezi stromy, ostnaté stvoření následovalo jeho kroky. Skrytý elf vyčkával. Když se stvoření prodralo křovinami, bylo nemilosrdně rozetnuto a na místě zemřelo. Elf zatasil meč, než si však stihl začít ošetřovat lehké zranění na ruce, někoho zahlédl. Co to? Kdo to byl? Rychle se přivinul ke stromu a zpoza něj sledoval jezdce. Omyl - jezdkyni. Před očima se mu zatemnilo. 
Uslyšel tichý smích. Všude kolem sebe. Zničehonic byl ponořen do tmy. Ležel, ačkoliv pod ním nebyla žádná zem. Chtěl se zvednout, ale to akorát způsobilo, že se začal propadat prostorem. Ve volném pádu zaskučel a zmateně mával rukama ve snaze chytit se něčeho pevného.
Když se probral, ležel vedle mrtvého ostnatce. Zapomněl, jak silný jejich jed dokáže být. Přes ránu na ruce se mu do těla dostala větší dávka jedu, než předpokládal. Nicméně onen tichý smích byl i nadále přítomen a ta samá jezdkyně se skutečně tyčila mezi stromy. Nebyly to halucinace, ačkoliv v to doufal. Jezdkyně totiž seděla na koni, jehož tělo sestávalo z prohnilého masa, ve kterém řádila spousta červů. Odporný pohled, co ale Att'häyima znepokojovalo více, byla podoba mladé elfky v sedle. Ne, to snad ne. Mladá Talinnë, ale mrtvá a navíc v jedné z těch odporných krvavých zbrojí. Moc dobře věděl, že s těmi, jenž nosí tuto zbroj - tento symbol, si není radno zahrávat. Proto se snažil udržovat co nejnižší profil, proto se začal plížit pryč. Marně. Nemrtvá jezdkyně, jakoby přesně věděla, kde se elf skrývá. Neustále zrcadlila každý jeho krok. "Kde jsi, Att'häyime?" ozvalo se. Nejednou, ze všech stran, jakoby ho cosi obletělo a dokola opakovalo to samé. Nemohl dále ustupovat, za zády měl již pouze řeku, a proto v něm tato otázka vyvolala pocit naděje. Pocit, že se dokáže kolem jezdkyně proplížit. A nebo si s ním pouze hrála jako kočka s myší. Zamrazilo ho v zádech. Nebyl to však pouze pocit vyvolaný scénou, která se před ním odehrávala. Na léto bylo zničehonic prapodivně chladno.

První bylo pravdou, a nebo byla ona hra krutější než by se mohlo zdát. Svižně se přemisťoval mezi stromy. Když se předním otevřela mýtina, poklekl u jednoho z posledních stromů a krátce obhlédl okolí. Měl volnou cestu. Když však vykročil, znovu zaznělo: "Kde jsi, Att'häyime?" Elf uskočil zpět ke stromu. Vyděsilo ho to, neboť se to ozvalo přímo před ním. Ve vzdálenosti, do které se odváží pouze milenci. Chytil se za hlavu a bolestně jí zakroutil. Nebyl si jistý, zda jsou hlasy v jeho hlavě nebo vně. Protřel si oči a znovu obhlédl okolí. Vydal se přes mýtinu, avšak jinudy než při prvním pokusu. Jeho kroky doprovázel smích, již ne tak tichý.
V dálce zaslechl cvakat kostlivce a brzy bělmo jejich kostí prosvitlo mezi listy stromů. Bez problémů se kolem nich proplížil. Když se dostal na okraj další mýtiny, zahlédl něco, na co nebyl připraven. Další elfka v ohavné zbroji. Tentokrát však mnohem děsivější pohled na její tvář. Aleldë, jeho drahá sestra. Bledá jako v jeho nočních murách, tak bledá jako když ji pohřbíval poprvé.
Doufal, že ho zeleň dostatečně kryla. Neměl sílu na to postavit se své sestře. Ať už ve výměně verbální nebo jiné. Pevně doufal, neboť se dívala přímo jeho směrem. Když se odhodlal pohnout, odehrál se stejný tanec jako s jezdkyní. Každý krok, který učinil, byl dokonale zrcadlen jeho sestrou. Byl to tanec dlouhý a náročný, leč i z něj se elf nakonec zdárně vymotal. Dohodnuté místo již bezpochyby minul, zvědavost ho ale táhla hlouběji do území smrti. 


Zvedala se mlha. Uvědomoval si, že se stále víc a víc dostává do sevření mrtvých. Byl o tom také neustále ujišťován, když se musel skoro každým krokem vyhýbat novému nemrtvému elfovi. Corellone, tolik mrtvých! Jeho kroky však vedly hlouběji a hlouběji. Za vzpomínkami, za hlasy, které ho doprovázely. "Bratře," ozývalo se a táhle doznívalo, jakoby se zdroj onoho zvuku opakovaně rychle přibližoval a znovu od něj odrážel. Postupoval dál, snažil se hlasy ignorovat, ale nešlo to. Věděl, že se ho snaží vyvést z míry, že se ho snaží dohnat k tomu, aby udělal chybu. "Nemusíš se mě bát, jsme přeci stejní. Ty i já..."
V tom jen tak tak spatřuje rychle se blížící ostří. Jeho ruka pohotově startuje a vynáší meč do krytu smrtelného úderu. Čepele se rozeznívají vysokým tónem. Jeho tep vyletěl stejně prudce jako jeho meč. Rychlým kopnutím rozhazuje postoj soupeře, který se ocitá příliš blízko. Následuje několik rychlých seknutí mečem a nemrtvý padá tváří k zemi. Tím však nic nekončí. Střet čepelí musel jít v této mrtvolně tiché zemi slyšet jako zvony v Isharu. Rychle přejíždí očima okolí a hledá bezpečný úkryt. Cítí, jak se blíží jeden z těch nesoucí symbol. Prudce startuje a mizí mezi stromy. Svižný únik je zakončen prudkým skluzem mezi křoviny. Celý udýchaný se ohlíží, jestli jej netvor spatřil. Ne. Byl dostatečně rychlý, před jeho očima se rozléhala pouze tichá příroda. 
Z mlhy se ozývalo: "Att'häyime, kde mám svou odměnu za tvůj život?" Byl zmatený. "To jsem já Att'he, tvá sssestra," zněl pláč z bílých závěsů houstnoucí mlhy. Rozhodl se pokračovat jiným směrem, musel se vzdálit od místa střetu. Z mlhy se ozval jekot: "Bratřeeeee!" Ohlédl se a dále mizel v mrtvolném bělmu vznášejícím se ve vzduchu. "Lásko...," ozvalo se něžně. Zamrzl na místě. Nerozpoznal hlas, ale doufal, že se nejednalo o onu třetí elfku. Nechtěl čekat, až se objeví. Nesnesl by to, a proto bez dalšího prodlení pokračoval dál. 
Sešel z cesty. Nevěděl, kde je. V tom se na něj z mlhy vyřítila odporná levitující bestie. Kdysi přátelské stvoření trávící v lesích poklidné chvíle, nyní ohavná čarodějnice nahánějící hrůzu. Za běhu se po ní ohnal mečem. Bez výsledku. Víc to již nezkoušel, neboť si byl jistý, že jeho čepel zasáhla, ale nepůsobila stvoření žádnou újmu. Volnou rukou sáhl na opasek a pohotově palcem uvolnil špunt jedné z ampulí. Prudkým pohybem vychrstl obsah skleněné nádoby na vílu. Efekt byl okamžitý a pro magické stvoření zdrcující. Levitující monstrum sebou prásklo s tupým zvukem o zem a začalo se kroutit do nepředstavitelných poloh. Elf tomu nevěnoval příliš pozornosti, jediné co ho zajímalo bylo, že se za ním již neřítí. Oddechl si, zápěstím si otřel čelo a zadíval se do mlhy. Klid. Žádné hlasy. Žádní nemrtví. Vstal a pokračoval směrem, kterým se ubíral před střetem s vílou. Zastavila jej prudká bolest. Chytil se za hlavu a několika malátnými kroky zacouval. Eldamar. Město zahalené bolestí. Alespoň už věděl, kde je.
Pokračoval směrem k bráně, kterou s Agirisem přišli, ačkoliv se chtěl vrátit na místo, kde se rozdělili. Když si uvědomil, že onen palouček minul, zarazil se. Po chvíli se zorientoval, našel své staré stopy. Ale ty Agirisovy mu zůstaly skryty. Nijak ho to nepřekvapilo. Agiris byl vždy ten opatrnější. "Tady," ozývalo se lákavě z mlhy. Att'häyim se motal bílou tmou s nadějí, že najde svého přítele. Našel však opět pouze svou nemrtvou sestru. Neviděl ji, ale cítil její přítomnost a navíc slyšel její hlas: "Už není, ten koho hledáš, už patří nám." Kdyby to byla pravda, tak už byste mě našli, pomyslel. To samé opakovaně švitořilo vzduchem. Lau. Neměl odvahu jít a promluvit na tu věc, která vypadala jako jeho sestra. "Nás je mnoho, ty jsi sám, přidej se," vábily hlasy. "Sám, sám, tak strašně sám," ozývalo se ze všech směrů. Svět se s ním točil, znovu ztratil orientaci v mlze. "Tady!" ozval se výkřik. Att'häyim se riskantně vydal za hlasem, ale buď znovu ztratil směr a nebo to byla pouhá snaha zmást oběť. 
Když konečně našel cestu k hranicím Eldarionu, do jeho oka se odleskl předmět ležící v trávě. Překvapilo ho to - mlha byla hustší než doposud, ale když se pro neznámou věc sehnul užasl na místě. Prsten, do nějž bylo elfštinou jemně vytesáno "Elaeírë". Jméno jeho rodiny. Krátce si ho prohlédl a pak jej strčil do kapsy. Pokračoval směrem k bráně s vidinou svého přítele Agirise. Za jeho zády se ozvalo: "Dárek od náássss." Neohlédl se. Měl toho už příliš. Chtěl se z tohoto prokletého místa dostat.
Guner
 - 18.7.2017
                                                                                                                                                                 I.

Byl krásný slunečný den . Cyprona žila svým jednoduchým, poklidným životem . Na tržnici se právě přeli dva obchodníci čí ryba je čerstvější, jinak nic nenarušovalo idylku tohoto překrásného dne . Agiris seděl nedaleko tržiště na měkké trávě a poklidně pohledem přejížděl po místních . Laita, ležela vedle něj a mlsně okousávala kousek uzeného žebra . Lidé si Agirise nevšímali, z části právě díky Laity, která v nich vzbuzovala strach a z části díky tomu jak se elf na každého tvářil . Utrpení jenž musel vydržet při jednání na tržištích bylo sice zapomenuto, ale i tak bylo jeho srdce plné chmurných myšlenek . Musel prodat malé stádo divokých koní, což nepatřilo mezi věci, s kterýma se snadno vyrovnával . Bohužel, nic jiného se dělat nedalo, potřeboval stříbrné na výbavu pro následující výpravu . Podíval na dvojici nových nožů, které měl připevněné u boty na na stehně a pomalu zkontroloval přezky, jestli jsou správně upevněné . V tu chvíli někdo za elfem tiše promluvil "Aiya Agiris"[/color> "Aiya Att´häyim" Jezdec na koni se nervozně ošil ve svém sedle . Agiris se pomalu postavil na své nohy a líně se protáhl. "Máme zásoby na sedm čtyřdnů v divočině", konstatoval suše, lano, šípy, pár pastí, lektvary, obvazy, voda . Att´häyim se nad touto informaci chvíli zamýšlel, po té jen přikývl . "Opravdu tam chceš opět vyrazit ?" zeptal se Agiris Att´häyima. "Je to to jediné co můžeme v této situaci dělat." Musíme zjistit co se v zemi mrtvých odehrává." Agiris jen souhlasně přikývl . Celá ta situace z Eldemarem, s mrtvýma, vše se z tohoto místa zdálo tak vzdálené, snad i nepodstatné . "My dva proti Legii smrti, hmm." zabručel . Att´häyim se pousmál . Bylo pravdou, že Nemrtvý Eldemar skrýval spoustu odpovědi na spoustu otázek . Jedna z nich byla i to, zda by nemrtvý Eldemar byl schopen napadnout Cypronu ? Jak daleko sahá zamoření nemrtvýma ? Je vůbec Cyprona v bezpečí ? Byla někdy ? Bude svět v bezpečí ? A byla ta otázka vůbec důvodem k takové riskantní výpravě ? Zajímá to vůbec nějákého Fúrima Atana ? Možná to byla jen záminka pro dva bláznivé elfy, jenž si chtějí dopřát poslední chvíle hrdinství . Na pochybnosti nebyl čas, rozhodnutí padlo již dávno a tak se Agiris jen vyhoupl na hřbet svého vlka a pevně se chytl jeho kožichu . "Nemusíš jít jestli nechceš." prohodil Att´häyim suše . " Dovedeš si představit, že bych byl někde jinde a dělal něco jiného ?" zabručel Agiris . V odpověd se mu dostalo jen tiché "Lau". A tak se oba vydali na dlouhou cestu k troskám Eldemaru . 
Cesta k bývalému území elfů byla zdlouhavá . Několikrát museli sjet ze silnice, kvůli lapkům, čihajícím na svou kořist, a harpiím, které se začaly poměrně nepříjemně roztahovat krajem . Silnice sama už dávno nebyla co před dávnými časy, často se úplně ztrácela v zeleni . Nikdo nenavštěvoval mrtvé, snad jen zoufalci a zatracenci . Agiris přemýšlel, ke kterým z těchto dvou skupin patří jejich skromná výprava . Nedaleko starého mostu přes řeku, která označovala hranici Eldemaru v časech, kdy se o to někdo zajímal, si oba elfové udělali malý tábor . Att´häyim uvázal svého koně k nedalekému napájedlu. Agiris se netrpělivě vydal na nedalekou vyvýšeninu, aby si prohlédl samotný most a vyhodnotil bezpečnost průchodu přes něj . Území mrtvých se halilo do bílého oparu, jenž zabraňoval vidět, co se skrývá hluboko ve vnitrozemí . Most a jeho obranná zeď tam tiše stály, odkryté zraku elfa, mlha se nepřirozeně držela až za zdí . Nebylo těžké si všimnout dvou nehybných postav před mostem . Agirisovy zacukalo v koutku úst: "Tak jsem tady, nildi, pojdťe a přivítejte starého kolegu, jak se patří," zabručel si pro sebe . Chvíli tam jen tak klečel a pozoroval. Nemrtví tam stáli jako dvě sochy, dva strážní ve starých elfích zbrojích, dva bratři . Agiris zaslechl jak se někdo prodírá křovím za jeho zády . Byl to Att'häyim . Jemné cinkání zbroje ho bezpečně prozradilo. Poklekl vedle Agirise a zahleděl se k mostu . Jeho oči těkali po obzoru, pozorujíc, počítajíc . Mozek vojáka, pomyslel si Agiris . I po všech těch útrapách a katastrofách, jimiž si oba prošli, ať už společně nebo každý zvlášť, to stále byl Arnaráto Att'häyim. Ještě chvíli probodával mlhu v území mrtvých svým pohledem, nakonec vstal a tasil meč . "Lasta Agiris, Linnuvan Yesta"."Není proč otálet, budou jen dva," řekl tiše a vydal se pomalu dolů k cestě, vstříc mrtvým . Agiris sundal luk ze svých zad a sestoupil níž, aby dostřelil na soky u mostu, tiše následován svým vlkem .  Att´häyim se neúprosně blížil k mostu, Agiris založil první šíp a vystřelil na vzdálenější cíl . Jeden šíp byl následován dalším a dalším . První se svezl po helmici nemrtvého soka, druhý už zasáhl přesně svůj cíl a zabodl se mu do oka, tedy do toho co bývalo okem, následován třetím, jenž srazil nemrtvého na zem . Att´häyim se zatím zahříval soubojem s druhým nemrtvým . Několik letmých tahů, jako když malíř maluje svůj obraz, a elf zarazil svůj meč hluboko do útrob nemrtvého. Po té ho dokopl a letmým švihem oddělil jeho hlavu od zbytku těla . Oba nemrtví leželi nehybně na zemi . Agiris se pomalu přiloudal k místu, kde ležel nemrtvý jenž býval jeho cílem . Vzal malou kudlu a precizně ji zabodl ležícímu nemrtvému do spánku . Att´häyim se zatím přesunul na most, pozorujíc trosky toho co zbylo z obranné palisády za řekou . Bylo to mrtvé místo, které si příroda pomalu brala zpět do svého mocného držení . 

Všichni tři přešli přes most a jako lusknutím prstu je začala zahalovat nepropustná mlha . Celé počasí se během chvíle změnilo, Agiris cítil jak na něj dopadlo pár chladných kapek, i obloha se pomalu začínala zahalovat do černi . Bylo to zvláštní, chvíli poprchávalo, chvíli foukal silný vítr, mlha však stále nehybně obklopovala celý prostor . Pak to zahlédl . Před ním na starých kůlech vlál jako vlajka dlouhý zelený kus látky . Nedávno tudy oba elfové procházeli a nic takového zde nebylo . Agiris si byl jistý, něco takového upoutá pozornost každého, né jen stopaře . Chvíli pozoroval vlnící se látku a pak ji opatrně vzal, aby si ji mohl pořádně prohlédnout . Byla to část pláště v barvách Quendë a co bylo zajímavé, byla jako nová . Nemrtví nenosí zachovalé pláště, které ještě voní po levandulích. Sehl se k zemi a zahlédl stopy po koni, nebo koních . Rozcházeli se do několika směrů . "Att´häyme, možná je zde někdo další na živu, stopy jsou čitelné a nejsou staré." konstatoval tiše elfovy stojícímu opodál . 
[size=medium> "Stopy vedou tady dolů k řece a ty další směrem k Eldemaru . Rozdělme se." zašeptal . [size=medium> "Kdyby jsi na nic nenatrefil, pokračuj podél řeky, až narazíš na staré hnízdo ostnatce". Tam se sejdeme".[size=medium> " Jestli budou potíže, tak se sejdeme zde". řekl tiše Att´hayim .[size=medium> "Host´ Alassë Agiris." [size=medium> "Host´Alassë  Att´häyim."  
 
Připomínka nebezpečí
Nějaké drobné přípravy už jsem udělal. Kromě jídla a oblečení z kožešin, které mě ochrání před sychravým podnebím Shiarské pustiny na severu, jsem se nechal zarůst. Nechápu, jak může někdo nosit plnovous jen tak, že se mu to líbí. Nesnáším to! Bude to ale potřeba a trochu mi to na severu ochrání obličej. Nikomu jsem nic neřekl a jako obvykle jsem si popovídal s Baylordem a Courtlandem a pomohl s armádními úkoly.
 
Že to nebude obyčejný den, jsem zjistil o něco později, když jsem lovil v okolí Cyprony v lese u osady severně od Hraniční hory. Několikrát se kolem fialově zajiskřilo. Ze začátku jsem tomu nevěnoval pozornost, protože jsem myslel, že mám jen mžitky před očima. Ale když ze země vytryskl mohutný gejzír fialových jisker a mrtvola zvířete, které jsem zabil doslova před okamžikem, mi před očima zmizela, polilo mě horko. Když jsem začal více vnímat zvířata kolem sebe, všiml jsem si divného chování. Divoká prasata se nehýbala a tupě zírala a vlkovi, který zmateně pobíhal kolem, ukapával z tlamy fialový hnus. Nijak jsem se nerozpakoval a všechny zvláštně se chovající zvířata jsem pozabíjel. Trochu jsem ztratil hlavu a v panice jsem vymáchal hlavu válečného kladivu ve vodách Hraniční zátoky. Najednou jsem začal horečnatě přemýšlet, co když zbytky toho fialového hnusu otráví vodu a ryby v ní? Co když se to díky proudům rozšíří do vnitřního Sígridova moře a do obydlených oblastí?
 
„Tak strašné to snad nebude“ zabručel jsem pod vousy, když jsem po pár okamžicích uklidnil hlavu a mozek začal zas trochu přemýšlet. Začal jsem hledat toho nejpovolanějšího, který by mohl pomoci, Sorena. Po hodinách hledání jsem nasměroval Gomita ke královské magické akademii, jestli náhodou nebudou vědět, kde bych mohl na mocného kouzelníka narazit. Poslali mě zpět do okolí Cyprony a nakonec se mi podařilo Sorena najít. Asi je s tím vším nějak spojený nebo to dokáže vycítit. Našel jsem ho v místech, kde se jiskřilo zrovna ve chvíli, kdy se před námi začal otevírat velký černý portál. Zřetelně jsem cítil jak je vzduch plný magie. Slezl jsem z koně a připravil se zaútočit na cokoliv, co by mohlo z portálu vylézt. Po pravdě, jsem se cítil trochu malý, když jsem si uvědomil, co všechno kouzelníci jako Soren dovedou a já měl prostě jen válečné kladivo. Polkl jsem a čekal.
Svým způsobem jsme asi měli štěstí, když se po chvíli magického jiskření a praskání portál sám od sebe uzavřel. Zřetelně jsem viděl, jak se Sorenovi ulevilo. Když se ke mně otočil, začal jsem se vyptávat a snažil se přijít už konečně celé věci na kloub. Bylo na něm vidět, že se mu o celé situaci nemluví lehce, ale nakonec se rozmluvil.
 
Sdělil jsem Sorenovi, co se mi stalo před několika hodinami. Několik prakticky fialových zvířat, kterým z tlamy kapal fialový hnus, doprovázely gejzíry fialových jisker tryskajících ze země. Pověděl jsem mu o mém hledání.
Soren se rozmluvil o zvláštním muži, snad šlechtici se severským přízvukem, který zorganizoval velkolepou hostinu, na které byla spousta lidí. Ale později jsem se v některých věcech začínal ztrácet. Ten nebo to, co stojí v pozadí celého velkého problému, mě známého jako virus prezentující se viditelnými fialovými příznaky, nás vlastně studuje. Vlastně pořádně nevíme, jak dlouho. Ale ta hostina, kterou zorganizoval onen muž známý pod jménem Malachai, vlastně vůbec nebyla, že vše byla iluze. Mluvil o tom, jak všem chutnal dort z jahod. Zvláštní, že se Soren zmínil o takovém detailu, který by snad mohl mít nějaký význam. Prakticky všichni té iluzi podlehli a po hostině se vydali do svých domovů. Jen Calwen snad iluzi narušila kouzlem „Zpráva“. Ale v tom vyprávění jsem se začínal ztrácet. I když jsem se soustředil sebevíc, tak jsem ztrácel přehled o tom, co byla realita a co byla jen iluze.
 
Na mé hlavě by se dala usmažit vejce, když Soren přešel k dalšímu problému, který ho trápí dlouhou dobu. Jde o skupinu lidí, kteří vypadají vcelku obyčejně, ale jsou smrtelně nebezpeční. Vyhledávají mágy a vůbec všechny, kteří mají co do činění s kouzly a nemilosrdně je zabíjí. Každý z nich má totiž zvláštní věc, artefakt, který pohltí všechnu magii v okolí. Prsten s černým kamenem, který nosí, jim propůjčuje nad kouzelníky obrovskou moc tím, že pohltí každé kouzlo. Cokoliv magického v přítomnosti prstenu ztrácí své vlastnosti. Onen prsten je prý nějak spojen s jeho nositelem. Nositel a prsten jedno jsou. Nekouzlí, bojují na blízko a jsou to mistrní válečníci. Fyzické zranění je prý jediný možný způsob, jak je porazit. Sám byl terčem několika útoků, které díky svým kouzlům se štěstím přežil. Jak se mi svěřil, tak je to snad i díky pokusům, které na sobě v minulosti dělal. Možná mají někde sídlo, které by se dalo vypátrat, ale Soren neměl tušení, kde by mohlo být.
 
Měl bych co nejdříve promluvit s Horianem a vůbec všemi zástupci měst a obydlených oblastí, aby varovali obyvatele o možném nebezpečí, které osoby s prstenem s černým kamenem skýtají.
 
Co je však důležitější, jsme stále sledováni a studováni. Čím déle budeme všichni, bez rozdílu ras, otálet, tím těžší bude pro nás celou situaci vyřešit.
Halli
 - 9.7.2017
Mrtvá země

Tichem pronikal šustivý zvuk plazícího se těla v trávě. Osoba, sotva viditelná v rouše noci, se několika tichými kroky přenesla nad raněného, který se od něj snažil vzdálit. Od tesáku, který držela v ruce, se odrazil svit měsíce. "Faelyne," promluvil elf tyčící se nad plazícím: "nebudu tě ani žádat o odpuštění. Na to už je příliš pozdě." Elf se sklonil, znehybnil ležícího dokleknutím jednou nohou na jeho páteř. "Je to vlastně laskavost," elf se napřáhl a prorazil lebku ležícího tesákem. 
      Celý udýchaný z předešlého souboje se svalil na zem vedle mrtvoly a nějakou dobu tam tiše seděl. Sledoval Faelyna, již dávno mrtvého elfa v zašlé zbroji. Viděl do jeho bledé tváře, která byla pevně ukotvena k zemi tesákem, který procházel oběma jeho spánky až do hlíny. Elf krátce zafuněl, jakoby něčím pobaven. "I když oba víme, že kdybys mne porazil, byla by to naopak laskavost pro nás oba. Škoda, že už jako živý jsi byl horším šermířem." Elf zabořil prsty do země a prohmatával jimi hlínu. Díval se do tmy. Vyhlížel další, které před lety nazýval bratry. "Kde jsi nechal Laera? Snad jste se nepohádali. Vždy jste byli taková nerozlučná a sehraná dvojka," hodil hrst hlíny po mrtvole. 
      Sedící zavrtěl hlavou, povzdychl si a mlčky koukal na závěsy noci skrývající zemi mrtvých -- Eldarion. Bylo naprosté ticho, klidná bezvětrná noc. Tohle bylo naše království, pomyslel si. Bylo. Nyní je to jeden velký monument smrti. Lepší nevidět, co se skrývá za clonami tmy. Tiše seděl a rozjímal. Z myšlenek ho vytrhla prudká křeč procházející celou jeho paží. Krátce zasyčel a druhou rukou si stiskl předloktí. Zatnul zuby a nepostiženou rukou nahmatal v brašně na opasku malou ampuli, jejíž obsah ihned vypil. Křeč zvolna povolovala, doprovázena oddechy úlevy. Když zcela zmizela, uklidil prázdnou ampuli zpět do brašny a krátce si promasíroval ruku. Podíval se zpět na Faelyna.
      Elf se zvedl na kolena a uvolnil tesák z jeho lebky. Otočil mrtvolu a začal prohledávat její výbavu. Cíleně po něčem šel. Najednou sebou škubl a podíval se znovu do tmy. Přichází někdo? Snad se mu to jen zdálo. Pokračoval v prohledávání, tentokrát již měl naspěch. Promlouval při tom k mrtvému: "Nějak jsem zemřel. A pak znovu ožil, přesto nejsem tím samým jako vy, mí mrtví bratři. Bohužel, jsem přišel o některé své vzpomínky a ty, můj drahý Faelyne, ty mi pomůžeš je znovu najít." Elf dále šacoval kapsy a brašny mrtvého. "'Jak?' pravděpodobně se ptáš: 'Jak, když jsem mrtvý?' Vlastně již dvakrát. Samozřejmě souhlasím, že pomáhat někomu ve tvém stavu může být značně náročné, ale podívej se na tohle," elf vytáhl z jedné z kapes mrtvého malý předmět. "Tímhle. Tímhle mi pomůžeš," dořekl a znovu se podíval přes rameno do tmy. Slyšel někoho přicházet. "Promiň mi, příteli, že tě nepohřbím, ale mám naspěch. Navíc by to musel být hrob pro dva," znovu se ohlédl za zvuky. "Tenn' enomentielva, Faelyn," po těchto slovech se prudce rozběhl a zmizel ve tmě.
      Jak tak utíkal, narazil na další mrtvolu, kterou hbitě přeskočil. Tentokrát však nešlo o jeho dílo, což jej překvapilo. Po naší nádherné mrtvé zemi se toulá ještě jiný ztroskotanec.

Valerie
 - 9.7.2017
Pravidelné trhy
..tentokrát v Cyproně, u východní brány
8. Toru, 374. roku, od rána

Již nějakou dobu bylo známo, že se u nás ve městě uskuteční pravidelné trhy pořádané orčí farmářkou Lorgou. Krom našich dvou stánků sice byl dalším jen ten s občerstvením od vévodství zdarma (který se, dlužno říct, těšil vysoké oblibě), přesto byl však celý den poměrně rušný.
Mile mě překvapilo, kolik se na akci objevilo elfího lidu a že nedošlo k žádným mezirasovým třenicím, jak by se dalo očekávat. Obchod však nezná hranic, možná tedy právě proto.
Jeden z elfů nejdříve obratem rozprodal stádečko koní, které přivedl. Protože ti moji se ještě těšili dobrému zdraví, nemusela jsem helmudík ani litovat, že se na mě nedostalo. Vydala jsem se tedy rovnou za Lorgou objednat kvalitní potraviny přizpůsobené lidským chutím - a to jak pro sebe, tak pro vévodství. A můžu říct, že u Lorgy si jistě vybere jak ten nejdivočejší uruk (ani si nechci představovat, co by u nich mohlo být ekvivalentem lahodného delikátního sýra, který díky této orkyni bude jistě brzy doprovázet víno z vévodských sklepů.. zřejmě mají ještě nějaké "podpultové" zboží, které se ani člověku nedostane na oči), tak příslušník vyššího stavu v civilizovaných zemích.. a ještě to dostane okořeněné dle kraje či kmenu. Dala mi ochutnat nápoj, který vyrobila, a který mi byl dosud neznámý - medovinu. Toto tekuté zlato hřálo sladkými spalujícími plamínky a tak jsem neváhala a ještě do objednávky na konec možná až trochu moc roztřeseným písmem připsala sud tohoto lahodného nektaru. Možná se na tom podepsaly i degustace červených vín - toho dne mimojiné cymalského, ročník 368, z jižních svahů (které ve svojí plochosti ničím nemohlo uchvátit, ani urazit), ale třeba také dnes již notoricky známého "drumalského řezníka z roku 369", ovšem ze zcela exkluzivní trati (dlužno říct, že běžnému lidu za normálních okolností zcela nedostupné, což se v chuti plně odráželo). Ačkoliv všechna starší vína se již vypila při předchozích příležitostech, ani takto poměrně mladé ročníky nezklamaly a všichni kdo ochutnali na již zmíněném stánku jistě mohou potvrdit. Znalejší z nás si jistě všimli, že to co za dnešní nabídkou vín trochu nešťastně pokulhávalo byl proces stáčení do naprosto průměrných sudů a následně i samotného servisu do zcela nevhodných pohárů, který naprosto neodpovídal prezentovaným kouskům. Celé situaci následně ani nepomáhalo to, že degustace probíhala stylem že sudy s nápoji byly dotlačeny až postupně během akce. Když společnost celé dvě hodiny za letního dne jen popíjí třeba právě ono již dávno zteplalé cymalské mdlé chuti, na jehož prezentaci by stačily dvě tři minuty, aby následně již s otupělou chutí a za pohnutých okolností (k těm se ještě dostanu) nemohlo plně navnímat bohatost chutí lepších vín, celá degustrace trochu pozbývá významu.

No, trochu jsem odbočila, ale nemohla jsem si nevšimnout, že o víno byl opravdu zájem, snad se toho tedy moc nestalo.
Stánek Lorgy byl opravdu rušný a já jsem vlastně odbíhala k tomu svému jen abych zpevnila Desmondovi, hraničářovi s lukem, jeho zbroj. A na víc už vlastně ani nemohlo dojít, protože následující děj byl poněkud zmatený. Jisté však je, že vzduch byl plný magie a ve městě se snad odnikud objevila jakási fialová kočkovitá šelma. Když tu, jakýsi lidský mág z hradeb se náhle ocitá před ní a hbitě před sebe - snad ze vzduchu - vyčaruje ledovou zeď. Šelma se v letu nestíhá zastavit a do zdi skáče, aby se následně vypařila. Tajemný mág hlásí (cituji): "Ležicí mezi nekonečnem a věčností, zdroj všech duší, nehasnoucí modrý plamen. Nechť nechá sílu skrytou v mé duši vystoupit z nekonečna!.... Roztržení duše!". Elfové jen nevěřícně, ale přesto žíznivě dopíjejí zbytky drumalského řezníka ze svých pohárů, aby snad kapka nepřišla nazmar v následujícím dějství. "Sorene ?", špitne jeden z nich "...byl to on, už jsem si jistý, kde je ?". Mág najednou nikde. "Kdo všechno pil to víno?", vypískne do chvilky ticha trochu hystericky Desmond opodál, snad doufaje, že se jedná o nějakou skupinovou halucinaci zapřičiněnou nadměrným popíjením v parném počasí. To už jen vyprskávám zbytky lahodného nápoje abych přivolala okolostojící stráže a dala rozkazy k poplachu a mobilizaci jednotek. Kdo způsobil takové trestuhodné přerušení degustace v tom nejlepším, musí za to zaplatit.
Za takových okolností je opravdu těžké víno daného formátu zcela docenit - vždy jsem věděla, že kouzla a mágové bývají trochu zvláštní, ale tohle bylo přeci jen příliš i na mě.

Aby toho nebylo málo, od východu se přiřítil jakýsi lovec se zmasakrovanou rukou aby nás varoval před fialovým lehvartem, který na něj zaútočil zrovna taky právě před chvílí. Ačkoliv ruku jsme mu hbitě ošetřili za pomocí léčivých lektvarů, obvazů a péče kněžího z hlídky, začal nám muž taky nějak fialovět. Běžela jsem pro felčara do lazaretu, ten hned odspěchal na pomoc a sama jsem ještě rychle brala uvnitř nějaké ošetřovatelské pomůcky. "Bolí to někde?", slyším zvenku tlumeně celkem směšný, ale přitom starostlivý dotaz kněze. "Možná by pomohla homeopatická dávka heřmánku", mudruje felčar jazykem, kterému hádám nikdo z přítomných lidí, orků, ani elfů zcela nerozumí. Náhle se ozývá zvenku řev, snad toho potrhaného nebožáka. Vybíhám ven, abych se ve dveřích zarazila. Před chvílí ještě těžce brunátnějící lovec náhle a nečekaně odhazuje snad v křeči či amoku kněze několik metrů do dáli. Teď již je lovec zcela fialový a opravdu to není hezký pohled. Možná za to ale mohl jen nedostatek heřmánku. Felčar couvá a přehodnocuje svůj předchozí a teď už poměrně beznadějný postup léčby na pouhé "Tak s tímhle nechci nic mít.." a div mě neodstrkuje z cesty, jak kvapně couvá zpátky do lazaretu. Třeba ale spěchal fakt pro ten heřmánek. Desmond se vzpamatoval a rezolutně zakládá šíp do luku, jakoby to mohlo ještě něco změnit na té zpackané degustaci. Aby se nehledali viníci tak snadno, i fialový lovec ve víru událostí náhle umírá a jeho tělo se začne ihned rozpadat. Teda, musím si dávat pozor, aby mě v lesích u vodopádů nic fialového nepokousalo, ačkoliv ta síla s jakou odhodil kněze v plné zbroji by se mi v kovárně mohla hodit.

"Nedává to smysl...", mumlá si kněz. "...musel bejt něčím nadopovanej, odhodit mě takhle jak kus klacku." "No - asi bych měl jít. Snad si s tím nějak poradíte.", otáčí se Desmond k východní bráně a hned zpátky trochu otřeseně a po chvilce se raději vydává směrem na západ. Může se mu člověk vlastně divit?
Jeden ze strážných si vzpomněl na hlášení nějakého chlápka, který byl též napaden šelmou fialové barvy, tentokrát se však snad jednalo o psa. A k překvapení všech se opět objevil nějaký čaroděj, aby zuřivou šelmu pro změnu spálil mocným plamenem. Napadený muž vyvázl naštěstí bez zranění a za tři čtyřdny by měl snad být dostupný ve městě k výslechu.
Stráže se rovněž zmínily o pohřešované čarodějce z Isharu jménem Sylva, na kterou se jakýsi plešatec středního věku ve faléru v Cyproně nedávno vyptával. Nosila prý oranžovou a zelenou barvu oděvu. Jak se ukázalo, takových lidí se v poslední době objevilo víc a všichni se vyptávali na různé mágy, například ještě na Calwen.
Jakmile jsme se s velitelem stráží dohodli na přísnějším režimu ostrahy, vydala jsem se zahloubaně zkontrolovat, jak moc to drumalské ve vedru utrpělo. Nepitelné, jak jinak. Bylo třeba ihned zařídit rychlou eskortu sudu do nějakého chladného sklípku, později na něj jistě bude větší klid.

Sklízela jsem svou provizorní dílnu a stánek, když tu přikráčel nějaký záhadný muž a jakoby mimoděk se u mě zastavil, protože jiní prodejci už na trhu nebyli. "Ono už je po trzích?", naoko překvapeně říká muž, který sem už na první pohled nezapadá a pohrává si s prstenem osazeným černým kamenem. Přistupuji na jeho hru a chvíli vedeme bezvýznamné řeči o té poklidnější části dnešních trhů.
"Byly tu i nějací jenž se živí čarodějným řemeslem?", dostává se konečně k věci. "Když o tom mluvíte, vlastně mám pocit, že jo...", nezalžu, "...proč se ptáte, sháníte mága?". "Ano ano...", dychtivě přitákává, "...sháním vlastně jednu konkrétní čarodějku jménem Sylva, ráda nosí oranžovou a zelenou". "Jo, tuhle myslíte. Vím o koho jde... ale teď není ve městě zrovna. Bude tu za tři čtyřdny, to vím jistě.", zdárně odolávám touze ho na místě nechat sbalit a podstoupit torturu za ten zkažený zážitek.
"Mám pro ni práci, velmi dobře placenou", odvětil muž. "Tak to jsme dva. Jestli chcete, stavte se tady ve městě v hostinci kus na západ odsud, v centru města.. Za tři čtyřdny po poledni tam s ní mám schůzku. Třeba i vy najdete společnou řeč.", poplácám muže bodře po rameni ať ví, jak jsem mu pomohla a už si v duchu škodolibě plánuji jak nechám obsadit hospodu, všechny východy, i celé město a zejména brány příslušníkama ozbrojených sil (včetně těch v civilním oděvu, aby nikdo nepojal podezření) a spadne klec na všechny tyhle podivný ptáčky.
Nejen víno je lépe podávané za studena - předpokládám, že z takové akce pochytáme mnohem víc výtečníků a já se snad konečně od někoho dozvím, co se tu ksakru děje a kdo za všecko může.

Guner
 - 7.7.2017
Okolí se halilo do šedé mlhy, nepropustné, nesmlouvavé ale také konejšivé a přátelsky povědomé . Tři postavy nedaleko na samém okraji dohledu, stojící na paloučku, který si pamatoval z dřívějších, snad šťastnějších dob. Agiris věděl že od těhdle žádné Aiya neuslyší, když Corellon dá, už nikdy neuslyší nic. Cítil jak mu škublo v koutku úst . Corellon, největší vtipálek všech dob, a já jsem jeho největším vtipem . Zatím co ti lepší položili život za správnou věc já tady pořád dřepím, snažím se jít dál, najít smysl nebo snad vykoupení . Při tom pomyšlení mu naskakovala husí kůže . Si ! prohnalo se mu myslí a celé tělo se dalo do přesně nacvičeného pohybu . Pár kroků vpřed, zapřít se, nádech, výdech . Ozval se podmanivý zvuk tětivy Agirisova luku . Dalších pár kroků, nádech, výdech a podmanivá melodie luku se ozývala v pravidelném rychlém tempu . Někdo by mohl říct že to je jako děsivý válečný balet, jenž své diváky doslova znehybní . Za všechna ta léta se naučil střílet z luku jako málo kdo .
 První šíp proletěl skrz nejbližšího kostlivce a zasekl se mu v krku, druhý už mířil výš a vzal sebou jeho suchou kůží potaženou lebku . Další dva se líně otočili, oba bývali kdysi elfy, jejich elfská zbroj musela kdysi zářit jako jasné světlo slunce, nyní jí však zdobilo mnoho různých ran a odřenin, na několika místech byla vidět zaschlá krev . Další dva šípy přišpendlili jednoho nemrtvého k blízkému stavení, druhý tou dobou vyrazil vpřed, jeden z Agirisových šípů se mu svezl po zašlém brnění . Agiris udělal další dva kroky a ocitl se tváří v tvář nemrtvému válečníkovy, odhodil svůj luk do trávy a tasil zahnutou dýku . Nemrtvý se pokusil o výpad, ale Agiris ho z přehledem odrazil a rychlím úskokem zarazil svou ocel nepříteli do nechráněné části brnění a nakopl ho . Nemrtvý se svalil na zem i z Agirisovou dýkou v boku . Nikdy nemáš dost nožů, vzpoměl si Agiris na jednu dobrou radu od Seveřana, jehož jméno je zapomenuto v minulosti. Řídil se tím, měl jich u sebe spoustu, pro každý případ. Tasil další nůž a rychle odkopl ležícímu nemrtvému jeho meč . Svůj nůž mu zarazil hluboko do hlavy tak, jak ho to učili v táboře, aby už nemrtvý nikdy nevstal . Mezi tím se třetí nemrtvý uvolnil ze svého nedobrovolného znehybnění, vyrazil kupředu a štítem srazil zmateného elfa k zemi . Agiris cítil jak mu křuplo v zádech, a najednou měl plné ústa hlíny a krve, rychle se převalil na levou stranu tak aby mohl vytáhnout další nůž, nemrtvý elf se ho pokusil zasáhnout svým krátkým mečem, ale trefil jen nízké křoví . Agiris se hbitě převalil a podařilo se mu vstát akorát v pravý čas, aby mohl odrazit další brutální výpad nemilosrdného nepřítele. Nemrtvý tlačil Agirise před sebou, jeho štít v kombinaci s mečem byl moc silný argument proti noži . Agiris cítíl jak mu špička meče projela ramenem, ale jeho soustředění nepolevilo, věděl že stačí jedna chyba . Snažil se najít skulinku v brnění nepřítele, nebo jinou slabinu, bohužel žádnou neviděl . Krok za krokem byl zadupáván do země, každé odražení útoku bylo namáhavější a nemrtvý elf měl stále sil na rozdávání . Smrt Smrt Smrt, to pomyšlení bylo tak lákavé, stačilo se prostě jen vzdát, vždyť co je tak špatného být se svýma ? Mezi živými už neměl moc přátel ale mezi mrtvými jich bylo mnoho, takže co by ztratil, kromě života jenž mu stejně přinášel jen utrpení a zklamání ? V tu chvíli zatuhl a nemrtvý, jeho nový nejlepší přítel, se chystal dát Agirisovy poslední rozhřešení, ale nemohl, Cvak, rána a černá mrtvolná krev . Nemrtvý pozbyl svou ozbrojenou ruku v jediné sekundě . Laita už byl na místě a brousil si zuby na novou kost . Než si nemrtvý uvědomil, co se děje, byl vlečen pryč od značně rozladěného, avšak stále živého  Agirise. Vlk prašivá, tisíckrát ho vyženu a tisíckrát se vrátí, směšné že zrovna on má ve mě víru . Elf tasil další nůž, do své krví lepkavé ruky a šel dorazit zmítajícího se nepřítele . Otřesený a ležící nepřítel už nebyl žádnou výzvou . Pohlédl do tváře nemrtvého nepřítele . Na okamžik se mu zdálo, že ho zná z hradeb, jako jednoho z hrdých strážných elfského tábora, snad Felron ...možná . Chvíli váhal, ale nakonec ukončil posmrtný život svému sokovy, možná starému příteli .
 Otřel si pot z čela a vydal se ke zdi odstranit poslední kousky suti, které včerejšího dne nestihl odklidit . Nikdy nebylo dost času, nemrtví se vždy vrátili . Průchod byl akorát pro něj a jeho vlka . Protlačil se kolem povědomých stavení, jenž nyní vzbuzovali obrovskou dávku smutku . Tábor zel prázdnotou, ticho bylo schopno samo o sobě zabíjet a ve vzduchu visel hnilobný zápach . Agiris cítil pulsující bolest na zraněné ruce, malé pramínky krve skapávali na místo jenž dlouho nazýval svým domovem .

A tak přichází hrdina zachránit svůj lid, jenže o nějákých deset let později . V době, kdy už jeho pomoc není nikomu nic platná . To pomyšlení bylo zdrcující a Agiris cítil jak se mu s toho obrací žaludek, cítil hořkou pachuť v ústech . Připadalo mu že se svět točí rychleji . Den utíkal děsivou rychlostí, musel se pohnout, musel udělat "něco", jen nevěděl co . Zmučeně se vydal podívat na starou palisádu v naději, že snad uvidí přeživší, nebo dokonce celou živou Eldemarskou armádu . To, co ovšem zahlédl, když se mlžný opar zdvihl, předčilo i jeho nejdivočejší představy . Okolí tábora nebylo vůbec prázdné a tiché místo smutku a zatracení . Cítil jak mu v koutku úst cuká a musel se začít usmívat ..jak jednou řekl jeden dobrý přítel, nikdy nemáš dost nožů ...  
Copyright © 2003-2017, RT Manawydan.