Manawydan.cz používá na svých webových stránkách cookies. Chcete-li získat informace o používání a nastavení cookies, prosím přečtěte si naše Prohlášení o ochraně soukromí. Nedostatečným nastavením blokování cookies dáváte souhlas k jejich využívání.

Ultima Online - československý shard Manawydan

  1. Role play
  2. Svět fantasy
  3. Vlastní klient
  4. Komplexní herní systém
  5. Česká lokalizace
  6. Neustálý vývoj

Role play

Možnost volné interakce s okolním světem za postavu, kterou si vytvoříte podle svých představ. Svět plný čar a mystiky, kde kromě lidí narazíte i na elfy a hobity, trpaslíky a gnómy, orky a drowy. Herní systém úrovní a zkušeností, které lze získat i jinak, než jen tupým mlácením a vybíjením. Různá povolání s rozmanitou škálou dovedností a perků, ve kterých se mohou zdokonalovat: válečník, hraničář, mág, kněz, alchymista, zloděj, řemeslník i bard. Unikátní herní
prostředí Ultimy Online jako stvořené pro snadnou interakci postav mezi sebou. Manawydan Shard vznikl proto, aby všechny tyto pojmy svedl dohromady a svým hráčům nabídl neopakovatelný zážitek ze hry.

Svět fantasy

Máme vlastní emulátor světa postavený na základech projektu RunUO. V něm tvoříme herní systém, který jinde nenaleznete, s vlastními pravidly, která podporují volnou hru a plnou samostatnost hráčů, bez závilosti na Game Masterech. Samozřejmostí je získávání zkušeností za hru v závislosti na známce, kterou hráč obdrží od ostatních postav a realizačního týmu, ale i za prováděnou činnost, jako je boj, výroba a prodej řemeslných výrobků, lovecké
licence a další. K postupnému vylepšování postav dochází růstem jejich síly, obratnosti a inteligence, ziskem úrovní a následnému učení dovedností a perků.

Vlastní klient

Pro samotnou hru používáme nového herního klienta, kterého jsme sami vyvinuli a dále jej zdokonalujeme, abychom dále rozšířili možnosti a zvýšili prožitek ze hry. První věc, která možná překvapí zkušené hráče z Ultimy Online, je rozdílná rychlost postav a jezdeckých tvorů. Dále pak mimojiné i možnost naprosté volnosti herního rozlišení, avatar postavy při zobrazení jejího popisu a v neposlední řadě i bohatý systém maker pro usnadnění hry.

Komplexní herní systém

Současné MMORPG hry se kromě dokonalé 3D grafiky pyšní značně zjednodušenými herními principy, aby zábavu zpřístupnily masám. Většina UO shardů ve snaze konkurovat jejich existenci a s vědomím, že nikdy nebudou schopni dosáhnout stejného grafického zážitku, alespoň nabízí prakticky stejná pravidla. Nikoliv však my. Nemáme jednoduché systémy dovedností, které by postavu vystřelily raketově vzhůru k nejvyšší úrovni. Manawydan je shard pro náročné, kteří se na
tuctových MMORPG serverech nudí. Hra zde často vyžaduje pátrání po informacích a postupné zdokonalování nejen postavy, ale i samotného hráče. K tomu slouží naše Wikipedie, na jejímž rozšiřování se může podílet celá hráčská komunita. Důraz je kladen také na týmovou hru, skupiny jsou zde zvýhodněny např. ziskem více zkušeností při boji.

Manawydan Dokuwiki

Česká lokalizace

Nejsme největší ani nejstarší shard na české scéně, ale jsme první český shard, kde slovo český neznamená jen zemi původu. Ve hře nenarazíte na anglicky pojmenované druhy živočichů a monster, ani předměty, jejichž název vám nic neřekne. Jelen není deer, krátký meč je meč, heřmánek nemusíte hledat ve slovníku a když v lese narazíte na vlky místo wolfů, nebudete se je snažit podrbat za ušima.

Neustálý vývoj

Nic nemůže být úplně perfektní a my to víme. Proto vám nebudeme tvrdit, jak jsme dokonalí, jak všechno funguje k úplné spokojenosti týmu i hráčů. Proto jsme ve vývoji neustrnuli a každý týden přicházíme s novinkami a drobnostmi, které potěší. Neustále se snažíme vylepšovat a pořád hledáme - chytré a zvědavé hráče i členy realizačního týmu.
Na dalším vývoji našeho shardu a všech jeho součástí se totiž může podílet každý.

Manawydan Mantis Bug Tracker Manawydan MyBB Forum

Protože tak bude mít naše snažení smysl a hráči se k nám budou neustále vracet.

Rimoy
 - 22.3.2017
Na podzim 21.Toru, 370. roku byl po dlouhé době nečinnosti znovu založen cech Renom Ordo.
 
Sídlíme v Isharu mezi bankou a severní branou města

Členové
Rimoy Agarnish
Varous Vermi
Isabella
 
Rádi uvítáme nové členy bez rozdílu ras či povolání. Kontaktovat nás můžete přes naši knihu u vchodu nebo přes vývěsku připevněnou na domě.
Celou noc jsem se neklidně převalovala ve své posteli a přemýšlela o dnešním setkání se svým starým přítelem Sorenem. To, co mi ukázal, bylo děsivé.

Se staženým hrdlem jsem rocházela Cypronou. Nebyla to Cyprona, jak ji znám. Tato Cyprona byla zničená. Všude krev, mrtvoly, trosky... Tohle byla budoucnost. Soren mne pomocí svého kouzla přenesl do této vize. Tohle se má stát, pokud neuspějeme. Uprostřed zničeného města jsem narazila na sochu. Byla velmi stará a poničená. Znázorňovala elfku, bojující po boku orka. Na piedestalu byl vytesaný nápis: "Aliance všech ras. Za náš svět a naši budoucnost."
S úzkostí jsem zírala na sochu, neschopna od výjevu odtrhnout oči, když v tom se z města ozvalo volání. Ten hlas jsem nepoznávala, ale volal mé jméno. Rozeběhla jsem se kupředu, hledajíc zdroj volání. Snažila jsem se volat zpět, ale nikoho jsem nenašla. Nedávala jsem pozor. Sešla jsem z cesty. Pode mnou se otevřela temná díra a já jsem se propadla. Padala jsem a padala. Nemohla jsem se nadechnout, nemohla jsem dělat nic. Nemohla jsem ani křičet. Byla jsem bezmocná.

S děsivým výkřikem sem se probrala na louce ve Vilhelmovicích a ztrhla si z krku Sorenův medailon, který mne přenesl do jeho vize.
"Calwen? Calwen, jsi v pořádku?" Při rozpoznání známého hlasu jsem se konečně trochu uklidnila. Kývla jsem na znamení souhlasu a se Sorenovou pomocí jsem se roztřeseně postavila na nohy.
"Co jsi viděla?" zeptal se Soren.
"Cyprona... ona byla... bylo to děsivé."
"Já jsem viděl něco podobného. Jen v Kareldu," přikývl Soren.
"Byla tam socha..." podívala jsem se na Sorena. Jeho chmurné ticho bylo víc, než výmluvné. "Takže to se stane, pokud neuspějeme?"
"Ano," Soren přisvědčil. "Proto si neúspěch nesmíme dovolit. Jsem připravený použít všechny prostředky, abych tomu zabránil. Dokonce i zakázanou magii."
"Zakázanou magii?" zmateně jsem se na něj podívala.
Soren poodešel několik kroků a vytáhl z váčku hrst síry. Tu začal rozmisťovat do trávy ve zvláštním obrazci. Zvědavě jsem jeho konání přihlížela. Po chvíli začal zaříkávat. Jeho slova nabírala na intenzitě a rychlosti. Ve chvíli, kdy vyřkl poslední slovo, síra se zažehla v oslňujícím záblesku plamene a v kruhu se zjevil fénix. Ohromeně jsem pozorovala bájného ptáka. Málem jsem si ani nevšimla, že Soren se vedle mne svezl na kolena.
"Sorene!" přispěchala jsem příteli na pomoc.
"To nic není," vydechl. "To kouzlo je jen dost náročné..." v tom okamžiku fénix zmizel. Soren se zklamaně podíval do míst, kde ještě před chvílí stál. "Mít alespoň pár pírek fénixe, vydržel bych mnohem déle. Byl by to neocenitelný pomocník."
"A... kolik by těch pírek bylo třeba?" zamyslela jsem se.
"Stačí jen jedno, nebo dvě," odvětil. "Ale je to nezbytná reagence pro posílení zaklínadla. Pírka fénixe není lehké získat."
Hlavou mi proběhl obraz svazku pírek fénixe, schovaných v mém nočním stolku. Koutky mi zacukaly v pobaveném úsměvu. "Myslím, že s tím ti mohu pomoci."
"Calwen?" Soren se na mě podíval s vážným výrazem ve tváři. "Už asi chápeš, že si nemůžeme dovolit selhat. Slib mi, že mi nebudeš bránit."
"Bránit?" zmateně jsem se na muže podívala. "A v čem?"
"Na to, abych uzavřel portál, musím obětovat svůj vlastní život."
Stig
 - 14.3.2017
Nábor do RT je trvale otevřený. Pro další rozvoj projektu sháníme zejména programátory v jazyce C# na pozici skripter. V případě zájmu mě prosím kontaktujte pomocí SZ na fóru, případně na ICQ 310030621.
Nově nabyté znalosti
V poslední době dělím většinu svého volného času mezi studium léčivé magie u královských kouzelníků a paladiny z Helmova chrámu. Svým způsobem mě magie a léčení vždy přitahovaly, ale nikdy jsem v sobě nenašel dostatek motivace trávit studiem magie tolik času. Někteří akademici a mladí studenti si ze mě neustále utahují a občas na mě zakouzlí neškodná kouzla, jen aby mě provokovali. Nevím, jestli je to i díky tomu, ale zdá se mi, že jsem postupem času odolnější. Jakoby účinek těchto drobných neškodných kouzel postupně slábl. Možná je to jen má domněnka a jen se mi to zdá….
Zrovna jsem si rovnal věci ve skladu v Isharu, když se z vedlejší místnosti ozval rámus. Pronikavý hlas bankéřky Stacy se nedal přeslechnout. „Nechte toho medvěda venku ať mi to tu nezašpiní a pak si teprve běžte do skladu“ hřímala na příchozího. Musel jsem se smát, protože jsem věděl, kdo se hrnul dovnitř.
„Zdravíčko Rimoy“ vystřelil Varous, když s radostí zabouchl dveře od skladu tak až jsem poskočil. „Koukám, že si přerovnáváš věci ve svém skladu“ pokračoval a ani mě nepustil ke slovu. „Vlastně když to tak vidím, tak konečně vím, odkud šel ten strašný puch!“ V tu chvíli už jsem to nevydržel a vyprskl smíchy. Po chvilce hašteření, jsme se oba uklidnili a dohodli se k návratu na sever. Ty kostlivci a velký černý portál nám neustále vrtal hlavou. Po nezbytných přípravách jsme vyrazili. 
Když jsme se blížili k bráně, narazili jsme na dvě osoby, které ani jeden z nás neznal. Žena oděná do barev Isharionské armády byla zabrána do rozhovoru s hraničářem, který měl barvy Kareldu. Na Varousovi medvědy jsem si již zvykl, ale ten stopařův byl přecijen větší a vypadal agresivněji. Vlastně byl trochu zvláštní.
Drknul jsem loktem do Varouse a kývl hlavou směrem k medvědovi. „Vidím“ tlumeně mi odpověděl.
Po chvilce váhání jsme přistoupili k debatujícím.
„Zdravím Vás! Jmenuji se Rimoy Agarnish a tohle je můj dobrý přítel Varous Vermi“ spustil jsem k evidentně zaskočené dvojici. Po chvilce se představila žena v barvách armády města.
„Aloana“ odvětila jednoslovně. Hraničář si také pospíšil. „Já jsem Taries“ odvětil hlubokým hlasem. Chvíli jsme všichni čtyři mlčky postávali, až jsem nakonec slezl z koně a odvážil se zeptat.
„Ten váš medvěd“ ukázal jsem na velké zvíře stojící poslušně opodál hraničáře. „Vypadá zvláštně. Jakoby mu něco bylo. Já se tedy ve zvířatech moc nevyznám, ale tady Varous by k tomu mohl něco říci.“ Ten bez rozmýšlení slezl ze svého koně a přiblížil se ke zvířeti. Chvíli s Tariem debatovali co, že by tomu medvědovi mohlo být a já se mezitím začal ptát Aloany.
Jak trpělivě odpovídala na mé otázky, začínal jsem postupně chápat co že se to vlastně děje. Již několikrát viděla zvířata, která měla také tak nafialovělou kůži. Mluvila snad o nějaké infekci či zvláštním nakažení, které postihlo zdejší tvory. A prý s tím má co do činění ten černý portál na severu. Po mých dalších všetečných otázkách zapátrala v paměti a začala mi vyprávět důležité události, které se stali v minulosti.
Najednou Tariův medvěd získal fialovou barvu a kousl ho do ruky. Určitě se mi to nezdálo, jelikož si hraničář držel svou poraněnou ruku a zavazovali jí do látky. Zvládl rychle uhnout, jinak by o ruku určitě přišel. Ale medvěd nabyl zas svou původní barvu, kde občas prosvítala fialová kůže. Vůbec se mi tomu nechtělo věřit. Asi to Taria zasáhlo hlavně psychicky, jelikož od té doby prakticky nepromluvil a jen bez emocí zíral na svého zvířecího společníka. Po chvilce se sebral a odjel. Varous se za ním rozjel, ale již ho nenašel.
Aloana mluvila o velké nekromantově armádě a pěti démonech, kteří sužovali náš svět. Byly to velké boje mezi nemrtvou armádou a armádami složenými z bojovníků různých ras našeho světa. Elfům se snad podařilo dva démony zabít. Nějak jsem se nedopátral, co se stalo s ostatními, nicméně zbývá prý poslední démon. Zdá se nesmrtelný. Jakoby si předávali životní sílu mezi sebou. Jakmile jeden zemře, ten další je silnější. Pokud by to tak mělo být a ten poslední démon by měl mít svou sílu i sílu těch předchozích čtyř….
Mluvila o kouzelníkovi Sorenovi, který s démonem bojoval, ale neuspěl. Pokud by snad někdo měl znát více informací, tak jedině on. Snad by mohl znát způsob, jak démona porazit, ale mohl by se také mýlit.
Najednou se zahřmělo. Další a další rány se ozývaly z nebe, ale bylo naprosté bezvětří a nebe bez mráčku. Vylezl jsem na hradby, ale spatřil jsem jen nebeskou modř. V dáli jsem zahlédl osobu s medvědem. Varous se za ním okamžitě rozjel.  Věřil jsem, že by mohl Tariovi nějak pomoci.
Když se vrátil, měl zvláštní výraz ve tváři. „Taries musel toho medvěda zabít“ povídá mě a Aloaně, když seskakoval z koně. „Normálně ho sejmul střelou mezi oči a během chvíle to zvíře prostě zmizelo. Takhle.“ a luskl přitom prsty. Když jsme ve třech dále probírali současnou situaci, objevil se Soren. Alespoň tak vypadal podle popisu, který mi řekla Aloana. Věděla opravdu hodně.
Ptali jsme se na všechno možné. Ten portál v Shiarské pustině daleko na severu pojí náš svět s jiným, nám neznámým. Ta infekce, nebo co to je, zdá se pochází z toho světa, který ten náš tak ovlivňuje. Nekonečné řady nemrtvých ho hlídají a poslední, pátý démon straší ve snech ty, jež ho na vlastní oči viděli. Vypadá to, že jsme tenkrát s Varousem měli velké štěstí, když jsme se nevědomky k portálu přiblížili.
Nakonec Soren mluvil o fénixovi jako o důležitém tvorovi. Hraje nějakou důležitou roli v postupu pro oslabení démona, jak o tom mluvila Aloana? Nebo potřebuje Soren fénixe kvůli nějakému zaklínadlu? Potřebuje ho mrtvého nebo živého? A nepotřebuje jen něco z fénixe třeba k nějakém lektvaru, který by nám pomohl v boji proti démonovi? To už hádám, jelikož jsme více informací nezjistili. Jak rychle se Soren objevil, tak rychle i zmizel.
Rozloučili jsme se s Aloanou a vydali se do klidné části Vilhelmovic mezi hobity, kteří si jako vždy užívali večerní veselí. V jejich společnosti, při pohledu na ty veselé tváře každý musí pookřát. Sedli jsme si na molo a ještě dlouho s Varousem rozebírali vše, co jsme se dozvěděli.
Nakonec jsme se rozloučili s tím, že bychom měli zjistit, kde by mohl mít fénix hnízdo a každý si šel svou cestou. Já se vrátil do Isharu a Varous? Při pomyšlení na mého dobrého přítele, se mi rozlil úsměv po tváři. Ten se vydal do Severního hvozdu a možná ještě dál, tam je mu nejlépe.
„Brzy se zase setkáme“ zašeptal jsem do nočního ticha a světlo hvězd mi svítilo na cestu.
Thanis
 - 7.3.2017
Starší muž s plnovousem a dlouhými vlasy, se procházel po sněhové plánině, nikde nic, jen občas kus dřeva vyčnívajíc ze sněhu nebo nějaký ten kámen. Bylo to už několik dnů co opustil Ishar, zdrcen tím že poslední osoba z jeho kmene, která s nim kdysi ze severu přišla do Isharionu zemřela, propil několik nocí. Žal v jeho srdci by se slovy nedal popsat, v hlavě se mu přemítal celý život. Muž se posadil na kámen a hleděl do země, pomalu začalo sněžit, muž však seděl dál a zavřel oči...

*ze vzpomínek muže*
Muž se podvečer vracel spolu s dalšími třemi soukmenovci do své osady, na zádech měl hromadu kožešin z lovu. Chyběl jim už asi jen kilometr, když začala prudká bouře, taková že nebylo vidět víc jak na 1 metr. Potácejíc se ve sněhu slyšeli vití vlků, věděli že si musí pospíšit, než se setmí. Nebylo třeba slov, muži se podívali na sebe a jen kývli, poté se rozběhli plnou parou vpřed. Bouře začala polevovat a před nimi se rýsoval jasný tvar dřevěných hradeb.  Muž shodil ze zad kožešiny a vydal se směrem k svému domku. Vešel dovnitř, odložil si, posadil se, zavřel oči a v duchu si řekl: "konečně jsem doma".


Muž slyšel hluboké dýchání nějakého tvora, otevřel oči a strnul přitom co před sebou viděl. Byl to Denethir, pravá ruka náčelníka z kmene jenž skoro vyvraždil ten jeho, po své pravici měl jako vždy svého obřího Ledního medvěda.
Bylo na nich obou však něco divného, kůže Denethira, byla velmi tmavě do fialova zabarvená a v jeho očích bylo vidět jen narůžovělé bělmo, jeho medvěd měl kožich zbarvený světle růžově a oči byly stejné jako jeho pána.
Denethir se okamžitě rozmáchl sekerou, muž tak tak stihl jeho úder vykrýt svým palcátem. Medvěd se na muže rozběhl, ten dal před sebe svou levou ruku a něco začal mumlat, medvěd jej chtěl udeřit do ruky svým pařátem, v poslední chvíli se však muži v ruce zhmotnil průhledný štít a úder vykryl. Muž si znova začal něco mumlat pod vousem, oba nepřátelé se na něj vrhli naráz, muž uskočil a zasadil Denethirovi silnou ránu palcátem do hlavy, ten se svalil k zemi. Muž se pohotově zaměřil na medvěda, a vykryl další jeho úder štítem. Muž si znova něco zamumlal pod vousy a jeho palcát zazářil. Jedním úderem doslova rozdrtil medvědovi jeho hlavu, ten padl k zemi a ani ne vteřinu potom se jeho tělo celé rozpadlo. Muž si oddechl a štít v jeho ruce zmizel, náhle však ucítil ostří sekery v zádech. Pomalu se otočil a před ním stál Denethir, na tváři měl jen malou jizvu od palcátu, muž byl zděšen, zatnul však zuby a ze všech sil překonal bolest a udeřil Denethira do hlavy, tentokrát už místo jizvy v ní byla díra. Muž padl na kolena a rychle si začal něco mumlat pod vousy, jeho rána se začala trochu zacelovat, to však nestačilo, z nějakého důvodu jeho modlitba nefungovala jak měla.

Muž ležel na zádech a hleděl do nebe, "tak i ty jsi mne nakonec opustil Moradine?" potichu pronesl. Podíval se na svojí ruku a ta byla lehce nafialovělá. 
"To se teď ze mne také stane tohle?" "Hmm, co na tom záleží, mne na ničem už nezáleží..."
"Jsi tím jistý?" *ozval se velmi hluboký temný hlas*
"Nezáleží ti na ničem?" "Ale co když záleží někomu ne tobě?"
Muž sklopil pohled a najednou si uvědomil že v Isharu ještě je pár osob s jimiž má nějaká pouta.
"Hmm, máš pravdu, takhle nemohu odejít, takhle ne..."
"Můžu ti pomoct, aby jsi je ochránil, bude tě to však něco stát..." *pronesl hluboký hlas*
"Ať je to co je to... obětuji to proto aby oni žili..." *pronesl muž*
"Cennou za jejich život bude tvůj život a tvoje... schránka." *odpověděl temný hlas*
"Budiž."

Muž otevřel oči a seděl ve svém domku, venku bylo slyšet jak děti skotačí a v osadě je nějaká zábava.
"Konečně jsem doma" pronesl muž a odešel ven.




O několik měsíců později na jednom bále...
*Stráže bavící se mezi sebou*
"Vidíš tám toho chlapa?" *ukázala strážná na staršího muže jenž měl perfektně oholenou tvář a zastřižené vlasy, oděn v hedvábí a s šperky na rukou*
"Co s ním?" odvětil její kolega
"Jakobych ho už někdy viděla...."
V pevnosti
Cítil jsem se v jednom ohni. I když jsem strávil nějakou dobu v královské magické akademii, stejně jsem cítil, jak oheň spaluje můj plášť a rozpálené brnění mi vpaluje do kůže nepříjemný otisk.
„Tak už ho sejmi“ křičel na mě Varous, který střílel jeden šíp za druhým a naháněl kouzelnické adepty po velké místnosti.
Několikrát se mi podařilo toho hubeného kouzelníka tvrdě zasáhnout, ale nakonec dokázal získat chvilku času, aby vykřikl teleportační zaklínadlo. V místnosti zapraskalo a mág byl najednou pryč.
Když Varous zastřelil posledního adepta, oba jsme těžce oddychovali. Z róby, kterou měl Varous na sobě, i z mého pláště zbyly jen ohořelé cáry látky, které jen stěží připomínaly nějaký oděv.
„Že mi vždycky vlítnem do takovýho průseru“ snažil se žertovat Varous, když jsme si na chvíli sedli abychom nabrali dech.
„To byly hrozný šlehy, co jsem dostával od toho kouzelníka“ povídám po chvilce mlčení. „Byl to takový hubeňour, ale uhýbal a metal po nás ohnivá kouzla tak rychle, že jsem to ještě neviděl.“
„Nebo jsi pomalejší víc, než si myslíš“ zahlásil pobaveně Varous, když prohlížel knihy a svitky na dlouhém stole.
Žádné další informace se nám nepodařilo přidat k těm, které jsme znali z již nalezených předchozích poznámek a zápisků. Po chvilce jsme narazili na chodbu s neviditelnými stěnami, které tvořili nějaké bludiště. Nevím kolik času jsme tam strávili, ale nakonec jsme se dokázali dostat k dalším dveřím. Oba jsme zřetelně cítili silnou přítomnost magie. Když Varous opatrně pootevřel dveře a nakoukl dovnitř, bylo slyšet několik hlasů. Asi jsme o sebe nějak zavadili nebo co, ale jak jsem se opřel o dveře a chtěl se podívat, tak najednou Varouse něco vtáhlo do dveří, které se za ním automaticky zavřely. V tu chvíli jsem zazmatkoval a nevěděl co dělat dříve. Z mého hektického přemítání mě vytrhl výbuch zpoza dveří. Najednou se rozlétly dokořán a vyběhl z nich Varous.
„BACHA“ řval a ve tváři měl vyděšený výraz. V patách mu byl velký černý démon. Pustili jsme se do něj tak, jak jsme uměli nejlépe. Kolem nás létaly ohnivé koule a vlny energie, které vypouštěl ten hubený kouzelník. S obrovským štěstím se nám podařilo démona zabít, ale kouzelník nám opět unikl. Byl jsem šokován až skoro znechucen z toho, co jsem viděl. Všude spoustu krve, svícny kolem dokola nějakého obětního místa a kusy těl poházených po podlaze. Snažili jsme znovu si srovnat myšlenky a najít cestu jak dál. Našli jsme dvě páky, které snad ovládaly nějaké tajné dveře, ale nepodařilo se nám zjistit jaké. Dlouho jsme pátrali po tajných chodbách a snad i nějaké našli, ale klíč nebo mechanismus, který by je zpřístupnil, nám zůstal skryt.
Byl již večer, když jsme s odevzdanými výrazy opustili podzemí. Při projíždění severní branou Isharu nás míjely osoby různých ras ve večerním veselí.
Musel jsem se Varouse zeptat. „Co se tam stalo, co jsi viděl za těmi dveřmi?“ Odpovědi jsem se dočkal, až když jsme usedli ke stolu ve vzdáleném rohu ve Vývařovně U sekyrky. Varous mi začal scénu za dveřmi popisovat:

„Jestli se tam vrátíme“ pokračoval v monologu, „tak nás musí být víc. Nemůžeme přeci na takový místa chodit jen ve dvou. Navíc tam byly dvě páky, který mohly ovládat cokoliv. I kdybychom se přetrhli, tak ve dvou všechno neoběháme a nezjistíme co a jak.“
„Možná jsme si špatně vyložili zápisky z těch knih, co jsme tam našli“ odvětil jsem. „Prostudujeme to znovu a vrátíme se tam. Přeci nám ten hubeňour nemůže jen tak pláchnout.“
S lepší náladou jsme se pustili do uvařeného jídla.
Výprava na sever
Jednoho dne, když jsem dokončil úkol od Baylorda, jsem nějakou neuvěřitelnou náhodou potkal Varouse Vermiho. Ano, přesně toho hraničáře, který sebou pořád má nějakého medvěda a na hlavě má neustále ten rozdrbaný slamák. Vlastně si ani nepamatuji, kdy jsem ho viděl bez něj. 
„No nekecééj. Nazdar Rimoyi!“ zařval Varous, když se naše pohledy střetly.
„Ahoj Varousi! To je doba! Vypadáš furt stejně, jen ten slamák máš nějak víc ošuntělý“ zahalekal jsem na pozdrav.
„No jo, ty seš taky krásnej. Vždyť v těch plátech vypadáš jak rezavá konzerva!“ odvětil se smíchem Varous. 
Po přivítání jsme se společně vydali do hostince U zpívajícího korbele a vyprávěli si historky o tom, co jsme zažili od našeho posledního setkání.
„Co někam vyrazit“ vypadlo najednou z Varouse. „Třeba někam až za severní hranici království na ledové pláně! Když jsem tam lovil lední medvědy, tak jsem v dálce zahlédl nějakou pevnost a rád bych se tam podíval.“
„To zní dobře! Zajdu si tedy pro nějaké věci a můžeme vyrazit.“
Za chvíli jsme skutečně vyrazili směrem na sever. Nemohli jsme necítit puch a smrad, který nás až skoro štípal do očí, když jsme obloukem míjeli pevnost orků. Jakmile jsme se dostali zpět na cestu, pobídli jsme koně a rychlým cvalem se dostali skrz Severní průsmyk až na hranici ledových plání. Po jídle, krátkém odpočinku a rozhovoru s vojáky u strážní věže jsme se vydali na severo-východ. Cestou jsme narazili na pár obřích vlků a ledních medvědů. Varousovi se podařilo jednoho z nich zkrotit natolik, že ho poslouchal. Vážně to s těmi zvířaty uměl. 
V dáli jsme spatřili obrysy pevnosti. Čím blíže pevnosti jsme byli, tím více stop ve sněhu jsme nacházeli.
„Asi nějaké hlídky, které..“ než jsem stačil dokončit myšlenku, prolétl kolem mě šíp a zabodl se do sněhu. Uviděli jsme lukostřelce jak prchá zpoza balvanu, za kterým se schovával, směrem k pevnosti. Varous na nic nečekal, vzal luk, založil první šíp, zamířil a … netrefil. Snad to bylo to zimou nebo tady na severu bylo vážně nějak hůř vidět, šíp nenašel svůj cíl. Z mých úvah mě vytrhl až Varousův zakřičený povel „ZABIJ“ a v mžiku se kolem mě prohnal lední medvěd lačnící po krvi. Pobídl jsem koně a vydal se za ním. Najednou jsem napravo zahlédl tmavou siluetu. 
„Další“ zařval jsem a trhl uzdou koně směrem k siluetě. Tentokrát hlídka neměla luk, ale velkou halapartnu. Rychle jsem se přiblížil a připravil se k útoku. Nevím, jak se to mohlo stát, ale bojovník z hlídky mě překvapil. V mé naivní představě měl počkat, až mu zbraní urazím hlavu, jenže on nejenom uhnul, ale ještě zvládl halapartnu zaklestit mezi nohy mého koně. V okamžiku kůň zakopl, já zařval, letěl vzduchem a zaryl se hlavou do sněhu. Sotva jsem se vzpamatoval z pádu, jen taktak jsem uhnul úderu mohutné halapartny. Možná, že byl na hlídce dlouho, ale nepohyboval se moc rychle a jakmile se mi podařilo dostat se na nohy, zabil jsem ho vcelku snadno. Když jsem zvedl hlavu směrem k pevnosti, viděl jsem Varouse s jeho zvířecím společníkem jak se starají o dalšího člena hlídky. 
„To by bylo“ procedil jsem skrz zuby, když jsme se dostali opět k sobě. Po několika dalších bojích jsme si proklestili cestu do pevnosti, kde nás čekal tuhý odpor. Dobrou taktikou se nám podařilo vyčistit všechny prostory. Pak jsme narazili na vchod do nižšího patra.
Pod pevností bylo mnohem tepleji a oba jsme pookřáli. Když jsme procházeli jednotlivé místnosti a naráželi na odpor, vždy se nám podařilo ho odrazit. Chápu, že jsme pro obyvatele byli nežádoucí příchozí, ale vždy jsem se snažil nejdříve upřednostnit dialog a rozhovor. Proto, když nás na pláních bez varování napadli, opláceli jsme stejnou mincí a postupně už jsem nic jiného, než tvrdý boj nečekal. Když jsme otevřeli všechny nezamčené i zamčené dveře dorazili jsme k místnosti s pákami. 
„Zkusím za jednu zatáhnout a ty mezitím běž do té velké chodby, jestli se tam něco nehne. Třeba to odkryje nějakou tajnou chodbu“ navrhl Varous. Odběhl jsem a čekal. Najednou se otevřela jedna ze stěn a odhalila tajné dveře. 
„Funguje to“ řval jsem na Varouse, když jsem za ním běžel zpět do místnosti s pákami.
Možná jsme neměli být tak horliví a vše si dobře promyslet, ale byli jsme povzbuzeni našimi postupnými úspěchy. Jak jsme vtrhli do místnosti za tajnou stěnou, překvapil nás voják, který byl jiný než všichni ostatní. V klidu vstal od velkého stolu a vykročil směrem k nám. Tasil meč a bez ptaní se na nás vrhl. Byl neuvěřitelně rychlý a pohyby měl přesné. V rychlosti se vypořádal s Varousovým medvědem a mé útoky vykrýval tak rychle, až se zdálo, že mu to nedělá větší potíže. Několik ran ode mě utržil, i Varousův šíp ho zasáhl, ale nebyli jsme schopni ho zastavit. Navíc se z vedlejší místnosti přiřítili další vojáci a pomohli mu v boji.
„Pryč“ zařval jsem. V mžiku jsme brali nohy na ramena a doprovázel nás dusot pronásledujících vojáků. Vyběhli jsme z pevnosti, nasedli na koně a prchali. 
Ve zmatku jsme si neuvědomili, že míříme příliš na jih. Měli jsme při zpáteční cestě mít skály po levé ruce, ale měli jsme je po pravé. Když jsme si to uvědomili, byli jsme již slušnou dálku od pevnosti. Obloha jakoby potemněla a v okolí byla cítit magie. Před námi se v oparu pohybovali zvláštní kostlivci. Bylo jich spousta. Za nekonečnými řadami jsme zahlédli velký černý portál a vedle něj neuvěřitelně obrovský zamrzlý obr. Něco tak velkého jsem vážně neviděl.
„Na tohle dnes vážně nemám. Musíme na druhou stranu skal a domů. Beztak jsem promrzlý na kost.“ Varous mlčky souhlasil. Obrátili jsme koně a podél skal jsme se dostali na správnou stranu. 
„Musíme se tam vrátit“ prohlásil Varous, když jsme se blížili k Isharu. 
„Něco mi říká, že tam objevíme něco zajímavýho“ pokračoval a já jsem nemohl nesouhlasit.
Taries
 - 12.1.2017
Nevěřím že to zase dělám... píšu si své myšlenky...
Můj starý deník skončil spálen na popel, možná je to dobře, nejsem hrdý na některé věci co jsem v minulosti provedl, ale co se stalo, stalo se.
Jak je to jen dlouho? Desítky let co jsem naposledy něco psal, nezestárl jsem ani o den, jeden z mála mých experimentů, co se zdařil... za jakou však cenu.
Svět se dost za ta léta změnil, ty největší změny však začaly před pár lety. Trápí mne to už dlouho, portál na severu jenž nejde zavřít, zkusil jsem pár způsobů, nicméně to nemělo účinek.
Ten jenž ten portál otevřel je fuč, myslím že sám nevěděl nebo neví jak jej zavřít, otevřel něco co neměl. Je to tak silné že to globálně ovlivňuje náš svět, ať už jde od počasí nebo živočichy.
*je zde pár řádků vynechaných*
"Něco" sem proniklo... cítím to už dlouho, nevím čím to je, asi mým "experimentem", ale v tomto světě je teď něco co sem nepatří, nevím však jak to vypadá, ani co je to zač, jen mám pořád ten pocit... ten nepříjemný pocit...
Už to takhle moc dlouho nepůjde, pokud budeme čekat, stále jen čekat, tak jednoho dne tohle vše skončí. Dřív by mi to asi bylo jedno, ale tím jak dlouho jsem naživu a co vše jsem prožil, jsem asi změnil svůj pohled na svět.
Nebyl bych to já, kdybych svým výzkumem nějak nebenefitoval pro sebe. Zjistil jsem jak energii z druhé strany z části využít, bohužel jsem se však... jak to popsat... infikoval, viděl jsem to již na některých tvorech, dost jich to zabije, ti co však přežijí jsou o dost jiní, bohužel ne v dobrém smyslu... ačkoliv jsou fyzicky silnější a odolnější, tak jejich chování je úplně jiné.
Nicméně infekce se nešíří, pokud nevyužiju tu "formu", sice jsem ji použil jen jednou a to zhruba na 70 proecnt, i tak to nenávratně zevnitř poškodilo mé tělo, ani s mojí schopností regenerace získané mým dávným experimentem se toto poškození nezahojí. Nevím jak to popsat, je to mimo všechnu magii co jsem kdy zkoumal a mé chápáni, asi to bude znít velmi povýšené, ale dalo by se říct že se tím stávám zřejmě z častí bohem. Vím že pokud to využiji na plný potenciál, tak mne to zcela jistě zničí, věřím však tomu že společně s jedním zakázaným kouzlem, bych byl tímto schopen portál zničit nebo zapečetit a tím tak nějak vrátit rovnováhu zpět do tohoto světa. 
Nemůžu si to však dovolit, dokud je tu ta "věc" z druhé strany...
Thanis
 - 28.12.2016
Bylo krásné ráno, podzim teprve začínal a slunce ještě celkem hřálo, jenže pracant kterého si Gideon najal, aby mu pomohl s převozem jeho exemplářů, měl zpoždění. Vydal se proto zjistit co se stalo, málem výletěl z kůže když viděl ten binec. Ten hlupák to zvoral! Jeho kůň zakopl a všechny bedny se zvířaty se zničily! A samozřejmě že utekly! "Ty pitomče!" řval Gideon na muže. "Měl jsi jeden jediný úkol a i tak jsi ho zbabral!".
Ještě nějakou chvíli takhle Gideon na může řval, za pár minut se kolem objevil hlouček lidí a jeden trpaslík. Když si toho Gideon všiml, pokusil se uklidnit a vysvětlit, co se vlastně stalo. Měl to ale štěstí, 4 dobrovolníci se rozhodli že mu pomohou s nalezením a odchytem jeho exemplářů. Jak den běžel, tak se jim je postupně podařilo všechny chytit. Avšak jeden exemplář to nepřežil, Kobra. Byla však nějak jiná, zbarvená do podivného fialovo-růžového odstínu a také velmi agresivní, dokonce i silnější než normální jedinec. Již se stmívalo, když byl chycen poslední tvor, všichni unavení odchytáváním zvěře se nakonec rozešli do svých domovů, Gideona však čekal nelehký úkol, zjistit co se to vůbec s tou Kobrou stalo...
Copyright © 2003-2017, RT Manawydan.