Ultima Online: Manawydan - Role Playing shard

Manawydan.cz používá na svých webových stránkách cookies. Chcete-li získat informace o používání a nastavení cookies, prosím přečtěte si naše Prohlášení o ochraně soukromí. Nedostatečným nastavením blokování cookies dáváte souhlas k jejich využívání.

Thortogily
Solari během svého tažení za Očištěním Manawydanu zabrali vesnici zamořenou nemrtvými a Očistili ji.
Tato vesnice teď slouží jako předsunutá základna pro další postup.
Podle posledních zjištění Nositele Slunce Aurona Solari bojovaly rasy kontinentu proti síle zvané jako Bolest.
Z tohoto důvodu se Solari rozhodli preventivně Očišťovat všechny bytosti, na které narazí.
Podle průzkumu totiž zjistili, že Bolest dokáže proměnit živé bytosti na netvory temnoty, kteří se dokáží přetvařovat za Čisté bytosti.

Podle posledních hlášení Paprsků se několik dobrodruhů snažilo ukrást proviant a vzácná zařízení, které Solari ve vesnici mají.
Thortogily
Prolog
Svíčka se rozežhnula pomocí jednoduchého kouzla a muž si srovnal věci na stole. Po krátkém přemýšlení vytáhl velkou těžkou kroniku vázané v tmavé kůži se zlatavými vzory. Taková kniha má stran tolik, kolik životů ji četlo a další takový život ji opět začal číst. Stíny ze svíčky odrážely na zdi knihovny zvláštní obrazce, zvuky okolí utichly a příběh započal.
V dobách dávných, dříve než živé bytosti objevily sílu slov spojenou s magií, existovaly kmeny, které uctívaly jednoduché síly, jednoduché zvyky a jednoduchá zobrazení. Temné doby totiž byly dobou rozmachů vědění, pokusů a úsvitu různých civilizací. Taková doba dávala příležitosti objevovat neuvěřitelné každý den a neuvěřitelné formovalo rasy, národy a další.
I přesto, některé z těchto kmenů stále zůstávalo věrné oné jednoduchosti, která jim poskytovala komfort vědění, že to v co věří je viditelné, je cítit a je možno využít. Jednalo se o kmen bytostí, které si začali říkat Solari - Děti Slunce. Kmen Solari žil na pahorcích Solusu - Slunečních Hor, kde Slunce svítilo nejdelší dobu za den. Slunce - neboli Sol, tento kmen postupně začal ovlivňovat natolik, že tento kmen začal Sol uctívat a věnovali mu velkou část jejich života. Sol byl dárcem tepla, světla, života a mnohem dalšího, čeho byli Solari svědky a rozkvět civilizace ve vysokých lesklých pahorcích započal.

Z malého kmene se během pár generací stala vyspělá civilizace, která žila v bezpečí hor Solusu a byla silně věřícím národem, jasně rozděleným dle pokrovních linií. Všechny narozené děti se do věku desíti let učily o víře v Sol a o základech národa Solari, ovšem po dovršení onoho věku, nastal riutál očištění. Rituál očištění Sluncem, který vedly ty nejsilnější kněžky a kněží určoval následující výcvik jedince, s kým založí rodinu a jestli budou mít možnost používat magii Slunce. Hrubá magie nevyužívající slova moci, ale moci samotného Slunce byl zázrak jinde neviděný. Ať už se z onoho dítěte stal jen obyčejný Paprsek - řadový občan určený pro většinu prací, nebo vyšší zasvěcenci jako Světlonoška u dívek, či Vyvolený u chlapců, kteří řidili běžné občany. Ti skoro nejmocnější a nejsilnější pak získali status a rozhodovali vždy o budoucnosti Solari. Byli jimi Zaslíbené Solu a Nositelé Solu. Nejvyšší síla a ochránci budoucnosti Solari, kteří vždy měli hlavní slovo v tom, kam se tento národ ponese.



Nové pokroky ve zbrojířství, medicíně a tvorbě jiných snů ovšem přilákal oči ras a národů, kteří v Solari viděli jen příležitost jak něco získat a zbohatnout. Jedna z těchto ras, byla rasa nočních tvorů, vyznávající božstvo tmy a zvláštních zvířat. Solari jim říkali Rowegové, což v jejich jazyce znamenalo Temné Stíny.
Rowegové byli rasou podobnou rase Solari, až na pár zásadních rozdílů. Jejich oči byly šedě zakalené a zvyklé na tmu než slunce, uši  měli došpičata stejně jako většinu zubů a jejich těla nesla od narození zvláštní znaky v kůži. Temné Stíny ovšem viděli v Solari jen jedno. Nekonečný zdroj magie a bohatství. Rowegové tedy přišli s plánem lsti. Vyslali skupinu obchodníků, kteří přišli na vrcholky Solusu žádat o jediné, o pomoc. Rowegové nalhali všem, že byli prokleti pradávnou magií, která je zužuje dlouhé generace a že si přeji jediné - být očištěni v magii Slunce a stát se Solari.
Debaty jestli Rowegům věřit či ne trvaly dny a týdny. Národ Solari který s jinou rasou nepřišel až do teď do kontaktu, byl bezradný. Jejich bláhovost jim dovolila upustit v obraně, tvářit se jako pomocná ruka pod Solem a Rowegům vyhovět. V noci dovedli velkou část Rowegů přímo do jejich hlavního města Shinaria, jen pro to aby byli zrazeni, vražděni a zneužiti.
Rowegové věděli, že Solari byli v noci nejslabší a výmluva na jejich bolesti ve dne oblomila Solari natolik, že na ně zaútočili přímo uvnitř jejich města pod rouškou tmy. Vraždíc nezkušené Paprsky a bezbranné Světlonošky získali to co chtěli. Zlato, bohatství, pokroky a zbytek živých jako otroky, ze kterých budou na věky vysávat jejich magii.


Ze zázraku národa Solari, zbylo jen prázdné město plné krve a pláčů nesoucích se ve větru.


Nositel Slunce
Solari i přes tuto tragickou událost nezanikli. Protože tam kde vyjde Slunce, vyjde i nový Solari. Po pádu Shinarie se do města vrátil nic netušící Nositel Slunce jménem Auron, který měl poslání o zjištění místu vhodného pro výstavbu dalších měst a chrámu Solari. Auron byl na cestách dlouhé roky a mapoval okolí samotných hor Solusu a i všeho co bylo pod nimi. Skupina zkušených Solari ovšem našla jen prázdný a rozpadlý domov, ve kterém nikdo nebyl. Jejich rodiny, přátelé a známí... vše bylo pryč.
Auron věděl, že v tuto chvíli je to on, kdo rozhoduje o tom, co se s národem Solari stane a k rozhodnutí potřeboval jen jediné, zjistit co se stalo. Rozčílený vtrh do Zářící knihovny, kde z rukou padlé Světlonošky vyrval kroniku a začal předčítat poslední řádky. Čím víc byl do kroniky začtený, tím více v něm stoupalo rozčílení a hněv. Rowegové prosící o pomoc střídaly Rowegy vraždící jejich děti na potkání. Kdysi nádherné ulice města se stávaly hrobkou národa a po dočtení Auron vzteky mrštil knihu o zeď.

Byl sice Nositelem Slunce, ale byl průzkumníkem - pionýrem v objevování. Auron vyšel před Zářící knihovnu a svolal celou svou skupinu. Oni nebyli jako ti nezkušení Solari, co sice trénovali boj, ale jen proti sobě a skutečný nezažili. Ne... oni byli praví Solari, kteří na cestách potkali různé rasy a různé zrůdy. Věděli jak skutečně bojovat a jak používat magii Solu v opravdovém boji. Oni tu měli být když k tomu došlo, oni měli bojovat o Shinarii a ne ti druzí nezkušení.
Nebudeme ti, kteří na Slunce budou čekat, ne. My budeme ti, kteří samotné Slunce ponesou do temnoty a zničíme ji stejně jako noc! Auron se vydal po stopách Rowegů, rozhodnutý je vymazat z povrchu zemského. Čím více se vzdalovi od hor Solusu, tím méně sluneční paprsky dopadaly na jejich štíty a temnota naopak nabírala na síle. Po nějakém čase narazili na podobně vypleněnou vesnici malých stvoření, které svým vzrůstem připomínali jejich děti. Z toho co zjistili po boji jim byl jasný směr, odkud Rowegové přišli a Auron se svojí skupinou se za nimi vydali.
Stopy je dovedly ke zvláštnímu portálu, který je vedl do hloubky bludiště jeskyních chodeb až po nějakém čase vyšli v místě, které nečekali že bude tak schované. V podzemí se nacházelo obří prosperující město, plné života, křiku a bytostí různých národů. Auronovi netrvalo dlouho, aby nepoznal Rowegy podle jejich popisu a zprvu se odhodlal vydat na průzkum města.

Auron rychle poznal, že Rowegové jsou ony bytosti se znaky po těle a ty ostatní bytosti jsou jen otroky tohoto zrůdného národa. Jak pomalu procházel v přestrojení městem, viděl hrůzy které by ho ani ve snu nenapadly. Otroky v řetězech sloužící jen jako zdroje magie pro obrovské přístroje, děti lovené jako zvěř pro sport v malých arénách, nebo skupinky Rowegů mučící pro zábavu nástroji všech tvarů. Myslel si, že za svůj život toho viděl dost, pletl se.
Věděl že musí zaútočit, ale nevěděl jak. Chtěl zachránit všechny ty otroky, ale bylo jich prostě příliš. Dumání nad plánem přerušil křik nahé dívky, kterou jedna Rowegaňka táhla za vlasy ulicí. Rowegaňka se jen škodolibě smála a prstem stírala krev z ran dívky a olizovala ji. Čím více dívka prosila tím více do ní řezala, až se křik pomalu měnil v pláč. Auron to nevydržel, odhodil plášť a vyskočil na Rowegaňku přesetínajíc ji hlavu. Jeho zbroj zazářila stejně jako meč se štítem a Rowegové nechápali co se stalo. Auron se z hluboka nadechl a zakřičel na celé město.
"Zabijte je do posledního! Ne... OČIŠTĚTE TU ŠPÍNU Z POVRCHU ZEMSKÉHO VE JMÉNU SOLU! NENECHÁVEJTE NA ŽIVO NIKOHO, ANI ŽENY... ANI DĚTI... TAHLE RASA SI NEZASLOUŽÍ ŽÍT!"
Auronova skupina se vřítila do města a nechávala za sebou masakr. Všechny ty zkušenosti na cestách z nich udělaly nebezpečné bojovníky. I mladí Paprskové dokázali bojovat s takovou vervou, že před nimi Rowegové utíkali. Světlonošky s každým kouzlem mazaly celé domy včetně jejich obyvatel z města a aura Slunce kolem nich oslepovala kohokoliv, kdo se k nim odvážil přiblížit. Těch pár vyvolených, kteří s Auronem cestovali, byli nebezpeční jako Slunce samotné. Sami se řítili městem a zanechávali za sebou jen popel.
Posměšný smích Roweganů jejich každodenní rutiny se změnil v chaotický křik a beznadějné nářeky. Každý kdo se snažil utéct byl hned chycen a spálen na popel. Bitva zanedlouho skončila a Auron stál na jednom ze zbořených domů nad hořícím městem. Těch pár Roweganů co se vzdalo nechal okamžitě upálit bez špetky soucitu a osvobozené otroky rozdělil. Otroky Solari začlenil zpět do své skupiny a jiné bytosti nechal volně odejít s varováním, aby si od nich drželi odstup.
Hledíc na hořící město se Auron rozhodl skoro okamžitě. Jestli na tomto světě existují síly temnot, tak oni budou silou světla. Oni budou tím, kdo očistí svět od nečistých špín temnoty a oni budou nástrojem Solu, tak jak to mělo vždy být.
Shinaria je možná pryč, ale Solari zůstává. Tam kam nás Sol pošle, tam očistíme vše nečisté, co nám přijde do cesty.
Solus Infarmi!
Znovu otevřen noob dungeon dříve známý jako Elfí bažiny, jelikož po úpravě mapy byl smazán vstup do tohoto noob dungeonu na území elfů a není důvod ho tam dělat znova jelikož je tam Bolest, nachází se nyní mezi Isharem a Cypronou.


Nová NPC jenž lze nyní najít po světě:
Oživlý strom - lvl 22
Ledový pavouk - lvl 18
Teror bažin - lvl 40
Solové(z důvodu jejich DL nespecifikováni)

Ostatní:
Fixnuté různé drobné chyby u NPC
Rework Matky krvelačných divousů z Castera na Melee
Přidány chybějící mount pasti k některým dungeonům.
Iron Golem - změněná grafika
Lehce zvýšen skill Parry u všech medvědů.

Mág:
Volání magických bratří:
Nyní jsou vyvolaní hridnové různí podle rasy sesilatele.
Všem byl zvýšen level z 27-29 na 35. Všichní mají random očarování na zbrani +5
Člověk - bojovník se štítem a mečem ve středním armoru.
Elf - střelec s Kalderonem v lehkém armoru
Ork - bojovník se sekerou v kostěném armoru
Trpaslík - bojovník v tvrzených plátech s Válečnám palcátem a Tvrzenou pavézou.
Hobit a Gnóm zůstavají kouzelníky, jejich kouzla se však lehce liší, s obecným zvýšením levelu těchto summonů byli posíleni i oni.

Drow nebyl reworknut vzhledem k tomu že se jedná o neaktivní rasu.
*Od posledního velice starého záznamu uběhlo několik let a nový záznam ma zcela jiné písmo*

Už je to několik let co Pan Mire odešel do jiných realit pomocí magií zrcadel a já se pořád snažím v tomto domě dělat pořádek... ale někdy... někdy to prostě nejde.

To ticho kdysi dávno známého cechu mě často mrzí na zádech tolik, že kolikrát raději před rovnáním knížek uteču ven do města.

Poslední dobou mám tolik času, že jsem se rozhodla začít experimentovat s magií podle starých příruček mágů co zde žili. Nějaký čas mi to trvalo, ale naučila jsem se konečně ovládat pomocí magie pero a s ním psát do knížky, protože mé ruce to od té... doby... nezvládají.

Přišlo mi líto, aby kdysi tak velkolepá knihovna zela nevyužítá a tak jsem se rozhodla, že opráším svůj starý atlas a občas vyrazím do světa dělat mapy. První se mi vlastně celkem povedla! Sice jsem jí zatím používala pro Mallwina abych mu vyluštila pár pokladů, ale kdo ví. Třeba to jednou nějaký mág co se vrátí ocení.

Poslední dobou se navíc ztrácejí mágové a sama jsem byla svědkyní toho, kdy tyto mágy vraždil nějaký zvláštní muž. Ten muž se snažil napadnout i mne, ale naštěstí mě zachránil můj starý přítel Tanathos. Vidět ho po tak dlouhé době mě opravdu hřálo na srdci a rozhodla jsem se, že ho raději najmu na ochranu Arcana do té doby, než ty únosy přestanou.

Spiritea - Opatrovnice Arcana
Eldamar, Tma a Příběh k zapamatování
Denetrius žuchl do kádě a omámený alkoholem se rozesmál. Spoře oděné dívky místního nevěstince ho začaly jemně omývat a vyzvídat co kde zase vyváděl. Napil se z lahve levné pálenky a začal vyprávět...
*Před několika hodinami*

Z Cypronského dolu se ozývaly výbuchy, řinčení ocele a pokřiky. Po nějaké době z něj vyšly dvě osoby, které se vzájemně chechtaly a nesli si sebou v rukách několik pokladů. Denetrius s Aragalem vypálili opět to doupě nemrvých, které se náchazelo hluboko v důlní šachtě.
"Sakra, chtělo by to nějaký dobrodrůžství jak za mlada Aragale"
"To máš pravdu, honění těch kostlivců pro ty chudáky v Cyproně nebaví věčně nikoho"
Dvojice se vydala směrem k Isharu kde potkala spícího Torlofa pod stromem, kterému nevěnovali moc pozornost a šli dál. Po cestě se bavili o příbězích o daleké zemi která dřív byla elfů a něco tam šíleně zpackali, oba si říkali jak by se tam chtěli podívat, až narazili na mladého dobrodruha před branami Isharu, Baltazara.
Ten mladý dobrodruh jim vyprávěl jak chce něco zažít a Denetrius se v něm sám viděl. Sakra jak moc chtěl být zase v jeho letech a podnikat ty různé nezodpovědné výpravy po světě. Slovo dalo slovo a skupina dvou, se rozrostla na tři a všichni pokračovali k Cyproně, aby našli spícího Torlofa.
Vzbudit spícího trpaslíka bylo opravdové umění, nicméně naše skupinka dobrodruhů rázem čítala čtyři odvážné tváře, které se vydaly směrem k Eldamaru.

Naše čtveřice pokračovala po staré stezce až k prvnímu hraničnímu kamenu, na kterém bylo napsáno jakési zašlé varování. Denetrius se tomuto varování společně s Torlofem jen nahlas zasmál a poblíž strašící kostry se rázem staly pobavením, které dávalo všem naději na dobrý lov. Skupina dobrodruhů přešla most a vešla to syté mlhy území Eldamaru.
Po nějakém čase našli zvláštní oltář plný zvrácených vílích stvůr a tak se rozhodli tam s tím skoncovat. Ručičky létaly vzduchem, hlavičky víl byly zadupány do země a křidélka schopným Aragalem usmaženy do úplného popela. Skupinka taktéž vybrala vílám jejich podzemní poklad a postupovala hloubějí do Elfího území až narazili na rozpadlou vesnici. Kolem vesnice byla mlha tak hustá, že byla v okolí skoro až zlověstná tma, ale to čtveřici nezastavilo ani o píď.

Denetrius koukal zmateně do mapy, kterou obkreslil od knihovnice v Arcanu a bylo mu jasné, že jsou u Quende, bývalé elfí vesnice. Dobrodruzi se rozhodli tuto vesnici prozkoumat, až našli zvláštního pavouka, který před nimi utíkal do jakéhosi sklepení. Toto sklepení bylo nejspíše bývalou elfí skrýší, kterou tito dobrodruhové vysekali do posledního pavouka a s chutí si sebou odnesli všechny elfí poklady, co tam zůstaly. Jenže... Eldamar má svá tajemství, magii a také... zvláštnosti.

Poté co se dobrodruzi vynořili zpět na povrchu, tak je začaly pronásledovat naštvané hlasy z temnoty a celý les začal vrhat stíny, které jakoby se snažily mást dobrodruhy tím, co všechno zlého se v nich ukrývá. Najednou se před dobrodruhy zjevil zvláštní temný válečník s elfímy rysy a zaútočil. Z temnoty se ozývaly posměšné hlasy a křiky, které měly dobrodruhy vyděsit a otočit k útěku, jenže...
"Usekni mu palici tomu hulvátovi ušatýmu!" křičel Torlof
"Mladej! Koukej vzít tu halapartnu a narvi ji tomu sráčovi až po topůrko do zadku!" zařval Denetrius a uskočil jen tak tak před mečem temného.
"Jdu na to!" pískl Balatazar a porazil temného elfa na záda.
"To je můj kluk!"
"Kde je sakra Aragal?! Se zdejchnul!"
"Na to sere bílej tesák! *Zasekl sekeru elfovi hluboko do zbroje* Dej si trpasličí polívčičku ty šmejde!"

Trojice válečníků s temným elfem bojovala s takovou vervou, že elf neměl žádnou šanci k protiútoku. Elf se po nějakém čase začal chovat zvláštně a začal volat o pomoc a ptát se co se to děje.
"Co... co se to stalo... co? POMOC!"
"Tobě ušatej už pomůžem... JEN MY DO HROBU!"
Temný elf padl na zem a trojice dobrodruhů zařvala vítezně nad jeho padlým tělem.
"Tak nesmrtelnej jo? Leda kulový!"
V tom se ovšak posměšky z mlhy změnily na histercký a naštvaný řev. Mlha samotná jakoby před tímto řevem ustupovala a z jejích stínů se začaly linout další podobné postavy jako té, kterou právě skolili.
"Dene?"
"jo?"
"utíkáme?"
"jo?"
"mladej nemá koně..."
"mladej to uběhne..."
Válečníci se rozeběhli směrem k mostu, který dělil Cypronské vévodství od Eldamaru. Denetrius s Torlofem vepředu čistili cestu od koster a elfích duchů pro Baltazara, který utíkal co mu síly stačily. Kousek před mostem narazili na Aragala, který tam zapálil velký signální oheň.
"No kde seš!"
"No kde jste vy sakra, už jsem myslel že vás to čaplo!"
"Neřeš to, povíme si to potom, padáme!"
Skupina přeběhla most, ale hned na mostě se kolem nich ze vzduchu zhmotnily ledové zdi, které je uvěznily. Zvláštní hlas z mlhy se začal přibližovat a jeho řev protínal vzduch jako vržené kopí. Aragal se s Baltazarem snažil zdi rozbít, nicméně to nemělo žádný učínek.


"Vy.... VY! Znesvětili jste moji zemi! Vy!!! ZEMŘETE!"
Z nebe začaly pršet meteority, které ničily most na kterém dobrodruzi stáli a situace se začínala stávat horší a horší. V tom je ovšem kousek štěstí zachránil, když jeden z těch meteoritů zničil sloup magické stěny a skupina tak mohla útéct. Denetrius vedl skupinu směrem k vodopádu, ale jakoby toho nebylo málo, tak před nimi ze země vyskočila stvůra, kterou viděl poprvé v životě a skočila po něm. Jen tak tak uhnul a splašil se v plném tempu do Cyprony.
Po nějaké cestě se skupina uklidnila až před Cypronou, kdy se všichni začali nahlas smát tomu, co právě přežili.
"Sakra co to bylo?" zeptal se Torlof. Denetrius se jen nadechl a spustil.
"Hele... jedna knihovnice v Arcanu mi říkala příběh o černý děvce a ta obluda? Hehe to byl asi její starej."
Skupina se zasmála a pokračovala směrem do Cyprony a vyprávěla si hlasitě příhody z dobrodružství, které právě zažili.
Denetrius se podíval do otevřeného vaku na všechny ty poklady co sebrali elfům a zasmál se.
"Bando ale řeknu vám, tenhle vejlet za to stál... a ať se děsej toho, že se vrátíme!"
Všichni dobrodruzi se opět nahlas zasmáli a spokojeně kráčeli domů.
...Nikdo nevěděl co tam ten den probudili... ani koho naštvali... byli jen skupina nezodpovědných dobrodruhů, kteří chtěli dokázat, že se není čeho bát... udělali ale dobře...?
Čarodějka, známí a teror
Bylo to pár dnů od Denetriusovo procitnutí a stále nevěděl co je sen a co skutečnost. Denetrius byl zrovna v Isharu kde sháněl nějaký olej na zbroj a zbraně když uviděl kolem sebe proběhnout nahou dívku. Už jenom to samo o sobě bylo něco, co se nevidí jen tak často.
Ze zvědavosti onu dívku sledoval a zjistil, že zmizela do Goren-Zalského dolu, kde ji po chvilce i chytil. Ona dívka se nepředstavila, ale jen poprosila Denetriuse o malou pomoc, údajně ji její skupina pozapomněla pozadu a goblini z ní strhali všechno co měla. Denetrius se nemusel dlouho rozmýšlet a pro tak mladou dívku by udělal skoro cokoliv a proto jí pomohl přejít přes gobliny, aby potkal staré známé.
V doupěti pavouků totiž potkal Mallwina s jeho bandou. Tohohle ušatého elfa dlouho neviděl a o to víc byl překvapený, že stále kráčí po světě. Krátce zavzpomínali na stará dobrodružství a Denetrius se rozhodl, že pár dalšách se s touto skupinkou přidá.
Skolili toho mnoho, od obrů přes elementály, od vlků po démony. Dokonce po cestě potkali Gobruga! Ten starý orčí kněz má vždy něco čím překvapí. Dobrodružství této skupiny pokračovalo tak dlouho, dokud se nestalo něco zvláštního.
U výstupu ze štoly je překvapila hustá mlha, která jakoby svým kouzlem rozhýbala stromy, které na skupinu zaútočily. Pokácet pár stromků problém není, problém je ovšem to, co se stalo potom.
Skupina totiž omylem vyrušila nějakou čarodějku, která měla v oblasti vlastní plány a dostala se s ní do křížku.

Skupina dobrodruhů se snažili zjistit o co jde, nicméně čarodějka jim nechtěla říct nic, jenom vyhrožovala a varovala je před jejím plánem, kterým hodlá změnit svět takový jaký je a potom zmizela.
Mlha se zvedla a dobrodruhové se snažili zjistit co se stalo, po krátké rozvaze jestli je opravdu hrozbou se rozhodli jít zpět do Isharu, ale narazili na zvláštní dívčinu jménem Margarita, která jim pověděla starý příběh.
Příběh byl o čarodějce Agátě, která z nějakého důvodu nenáviděla svět a chtělo ho změnit, zároveň prý používala pro své plány i prastarou magii, o které ani samotní mágové akademie nechtěli mluvit. Čím víc Margarita vyprávěla, tím bylo jasnější, že skupina dobrodruhů s Denetriusem byla nepřímo vybrána pro to, aby pomohla tuto hrozbu odstranit.
*Uběhlo několik dnů*
Denetrius byl zrovna v Isharu kde se usmíval nad malým potěšením, které získal. Našel totiž dýmku a konečně si mohl pochutnat na tom starém hobitím tabáku, který dlouhé dny nosil po kapsách, ale neměl jak s ním naložit. Bafal z dýmky co to šlo, když ho vyrušoval opět ona dívčina Margarita.
Margarita řekla Denetriusovi co věděla o Agátě a o zvláštním místě na severu, nicméně co bylo nejdůležitější bylo to, že mu řekla o Thrallských močálech a o místě kde žili odpadlíci magické akademie. Denetrius tuto novinu po nějakém čase řekl Mallwinovi a ostatním a ti se rozhodli, že toto místo prozkoumají.

Na místě našli z počátku jen skupinu mrtvých mágů, ale následně je překvapila past nemrtvých, kteří se jim snažili překazit postup močály. Skupina bojovala co mohla a nemrtvé všechny udolala bez ztrát. Denetrius poté zapálil pochodeň, co mu dala Margarita v Cyproně a tím ji přivolal na místo kde byli. Margarita následně řekla, že na sousedním ostrůvku našla stvoření, které Agáta pokroutila svýmy pokusy... Teror z bažin.
Dobrodruzi věděli, že takové stvoření je pokroucením všeho co znají a je i nebezpečné, proto se rozhodli toto stvoření za pomoci Agáty zničit, ale kdoví jeslti bylo jediné svého druhu.

Mallwin s trpaslíkem chtěli ještě s Margaritou něco sami probrat, ale Denetrius měl všeho akorát dost a byl zralý do postele zahřáté nějakou mladou lehkou děvou a proto se odebral zpět do Isharu. Co si tam Mallwin s Margaritou říkali ho nezajímalo, byl rád za dobře strávený den na tomto světě. Na rozcestí se rozloučil s Gobrugem, který pokračoval do orčí pevnosti a Denetrius se na svém oři Šedivákovi pomalu blížil do města plného luceren.
Procitnutí
Neviděl jsem nic, ani nic neslyšel, moje tělo se vznášelo v temnotě, která byla dlouhá jako věk samotný.
"Co se stalo? Proč se to stalo? Jsou na tom stejně všichni?"
Tuny dalších takových myšlenek se mi prolévalo hlavou a já se začínal pomalu smiřovat s klidem. Odešel jsem za divokých časů, starý a zlámaný. Nekončící dobrodružství střídaly nekončící oslavy a nekončící oslavy střídaly nekončící mocenské boje. Ve vzpomínkách jsem se vracel k těm všem duším, které jsem za svůj dlouhý život potkal.
"Bumhug, Soren, Mir, Brundibárka a.... další."
Se zavřenýma očima si představoval všechny ty tváře které potkal, se kterýmy sdílel ona dobrodružství. Někteří byli mladší, někteří starší. Některé měl rád, jiné ze srdce nenáviděl a přesto, to byl svět který sdíleli.
Denetrius zkusil natáhnout ruku a luskl prsty.
*Nic*
Tohle nebyla jen temnota, tohle byla nicota samotná, kde ani zvuk neexistoval. Proč ale tedy existoval on? Proč je v této nicotě ponořený a sám?
Čím víc Denetrius přemýšlel, tím víc si začal uvědomovat, že vlastně on byl ten šťastný. Mohl žít svůj dlouhý a divoký život, mohl si užít do syta to, co znamenlo být člověkem, ale co ti ostatní? Co oni? Někteří teprve uviděli svět a hned o něj přišli? Nebo byl tohle prostě jen nějaký ultimátní trest za jeho nezodpovědnost.
*Z dálky se začínaly ozývat zvuky kladiva bijícího o kovadlinu*
Zvuk??? V nicotě? Co se to děje?
Kolem Denetriuse se nicota začala měnit na malý kamenný sál s několika plošinami. Seděl na zbytcích kostí ve svém starém brnění, zraněný hned na několik místech, aniž by si pamatoval kdy se staly. Před ním se na velkých sloupcích tyčily sochy všech bohů a za nimi jako největší otec všeho stál samotný Ao bijící kladivem do kovadliny. Oči soch bohů zářily bílým jasným světlem a jakoby Denetriuse soudili za všechno co v životě udělal.
Nikdo neřekl ani slovo, jen zvuky kovadliny protínaly okolí zvoněním, které dávalo všem vědět kdo je tu pánem. Ao se krátce podíval na sedícího Denetriuse a přimhouřil oči. Pozoroval starého muže pár minut a pak se vrátil zpět k práci. Po pár úderech kovadlinou jen pokynul za Denetriuse a přestal si ho úplně všímat. Kolem Denetriuse najednou vzplál ohnivý kruh, který se k němu začal pomalu přibližovat.
"Tak takhle to končí, na rozloučenou dostanu ještě pohlavek od toho největšího."
V tu chvíli však Denetriuse něco chytlo za ramena a začalo ho to táhnout pryč od ohně, směrem ke světlu vzhůru.

Ohnivý kruh se přiblížil ke středu a vybouchl. Denetrius se podíval kolem sebe a viděl hned několik dalších okřídlených bytostí, které nesli další osoby, které nemohl z dálky poznat. Pod ním v temnotě takových ohnivých kruhů bylo hned několik tuctů a vybuchovaly chvilku po sobě. V tu chvíli začal Ao s ještě větší silou bít do kovadliny a z odlétajících jisker se začaly formovat základy něco velkolepého.
Denetrius viděl jak jiskry formovaly hvězdy na obloze, měsíc a pak samotný svět. Nejdříve se z jisker vytvořilo žhavé jádro, které oblepily kusy hor a zeminy. Pak Ao na kovadlinu plivl a znovu udeřil. Na světě rázem vznikly řeky a začal vzkvétat život. Svět se formoval tak rychle, že to jeho mysl nebyla schopná pobírat a po chvilce omdlel.
*Uběhl nějaký čas*
Denetrius se probudil ve sněhu a z dálky slyšel vytí vlků. Snažil se postavit na nohy a podíval se na oblohu, byla noc. Nevěděl jestli to byl jeden velký šílený sen, nebo se to skutečně stalo. Všechno přitom působilo tak staře a stejně.
Ale... byl naživu... starý, ale živý...
Nikdy jsem nebyl rytířem, vojákem, ani dobrodruhem. Byl jsem jen člověkem, který po tomto světě kráčel a hodlal si svůj život užít. Ale možná, že teď mi ve svých letech došlo, že má cenu se snažit žít i pro tento svět.
Ve sněhu zavrzalo obouchané brnění a osoba se vydala směrem ke městu.
Vrátil se...

Pozor, důležitá změna ohledně přihlašování do hry!

Nově se do hry přihlašujte pomocí přihlašovacího jména a hesla, které používáte k přihlášení na web.
V případě, že jste zapomněli Vaše heslo na web, použijte formulář k resetu hesla na webu a zadávejte Vaši registrační e-mailovou adresu. Na e-mail Vám během pár minut přijde odkaz pro obnovení hesla.
Podle toho, co jsem viděl dosud ve hře, mnoho z Vás zřejmě nebude reset hesla vůbec potřebovat, zřejmě máte na webu heslo stejné.
Pokud si nejste jisti, jaká je Vaše registrační e-mailová adresa, případně k ní již nemáte přístup, napište mi SZ zde na fóru a pošlete prosím pro urychlení řešení údaje, které pomohou s provedením požadavku (název účtu, registrační e-mail, případně jakékoliv další údaje, které bychom o Vás mohli evidovat). Komplikovanější případy dořešíme individuálně, věřím, že k Vaší spokojenosti.
Veškerá agenda přihlašovacích údajů (zakládání nových účtů, resety a změny hesla apod.) bude nadále vedena skrze naše webové stránky.

Děkuji Geovi i ostatním kolegům za řešení problému. Nadále budeme pracovat na dalších věcech dle jejich priority.
Počínaje dalším buildem servru bude LevelCap navýšen z 36 na maximální hodnotu, tj. na 40.
Tímto děkujeme všem kdo o MW mají stále zájem a donutili nás vrátit se k němu.


Byly podniknuty kroky k odstraněním problémů s registrací nových účtů, změn hesel přes Zapomenuté heslo apod.
Proces ještě není u konce a podle všeho se vyskytlo několik problémů s přihlášením do hry.
Ohlašte prosím své problémy s logováním do hry zde na fóru, ať se jim můžeme věnovat!

Whitey
S Geem se pokoušíme rozběhnout server.
Tedy pokoušíme... já šťouchám do Gea a Geo se na to podíval.
Netuším jaký je stav hry po takové době (itemy, npc, vendoři), ale prozatím prosím počítejte pouze se základní údržbou - oprava chyb způsobujících pád, řešení technických problémů.
RT prakticky neexistuje, mojí současnou aktivitu (a následně Geovu)  vyvolalo několik hráčů, kteří mi zde napsali PMku.


Podle Gea (dnes na Stacku) by měl být server v provozu, uvidíme jestli a jak to vydrží.


Aktualizace: server stále běží. Nyní pracujeme na zprovoznění registrací.
Copyright © 2003-2019, RT Manawydan.